Vltavín velmi slušný popfolk

Milan Tesař a jeho recenze CD - napsáno pro Radio Proglas . . . . cituji

Vltavín je skupina v čele s učitelem Romanem Pirochem ze severočeského Frýdlantu. Na svém kontě má Portu a i když se v poslední době na velkých folkových festivalech příliš často neobjevuje, stále hraje a stále natáčí nová alba. U nás na Proglasu vystoupila živě naposled na podzim 2009. Představila tehdy album Až se znovu narodím, které si s odstupem připomínáme recenzí.

Liberecká čtvrť Kristiánov a nedaleké náměstí Českých bratří – tam se odehrává děj písně Liberec, kterou si už druhou zimu s oblibou připomínám. Začíná slovy „Nad Libercem sněží, bílej hvězdnej prach ještě přikryl záda modrou peřinou“ a vypráví se v ní mimo jiné o usínajícím klukovi, který už brzy potká svou první lásku, „co má seplý vlasy zlatou jehlicí“. Přidáte-li k tomu popový klávesový doprovod, nemůže vyjít nic jiného než absolutní kýč. Přesto mám pro tuto píseň a obecně pro tvorbu Romana Pirocha, kapelníka Vltavínu, slabost. Už dříve jsem poukazoval na Romanovu schopnost napsat silnou melodii, bavilo mě sledovat, jak se Vltavín dával znovu a znovu dohromady v různých sestavách. 

Nejnovější album Až se znovu narodím Vltavín bohužel natáčel jen ve dvou. David Turek, Pirochův věrný kapelník druh, si sice od elektrického piana sem tam odskakuje k akordeonu nebo trubce, avšak naprogramované bicí a baskytary většinu snah o aranžérské finesy přehluší. V záplavě syntetických zvuků se topí i Romanovy kytary, a to elektrické i akustické. 

Těmito popovými aranžemi samozřejmě trpí především písně, které jsou sladké a uhlazené už samy o sobě. Typickým příkladem je titulní Až se znovu narodím, Kamení nebo Zvykáme si, která po přearanžování přímo volá. Celkově zní album jako demonahrávka, jako nástin projektu, který by po doplnění dalších živých muzikantů a přepracování některých textů (Na kraji) mohl vypadat slibně. Nabízela by se větší hra nejen s nástroji (ubrat kláves a přidat všeho ostatního – i za cenu, že výsledek bude méně „plný“), ale i pohrávání se styly. Proč například píseň Dalekohled s veršem „Chci ti zazpívat svý blues“ nemá s blues nic společného? 

Roman Piroch je zručný autor a solidní folkový zpěvák (tedy zpěvák-vypravěč). Jeho písňové příběhy mají hlavu a patu a na hraně kýče zpravidla jen balancují. Posluchač seznámený s repertoárem Vltavínu může na novém albu sledovat nové variace na témata, která k této kapele patří, ať už jsou to hory (Ať stane se, co má se stát) nebo třeba děti (už zmíněný Liberec). Nahrávání ve dvou považuji za svým způsobem z nouze ctnost, částečně možná i za pokus dokázat, že i takto komorně může Vltavín znít jako kapela. V tom případě bych však radil nehrát si na velkou skupinu a raději vsadil na minimalistickou variantu: zpěv, kytaru a třeba piano, jak je David Turek předvádí v závěrečném šansonu Ať stane se, co má se stát. 

Ale je mi jasné, že takto není třeba pánům muzikantům radit. Od roku 2009 Vltavín funguje opět v rozšířené sestavě a co nevidět by měl vydat nové album. A protože mám pro písně Romana Pirocha slabost, budu se těšit na další příběhy – třeba o horách a o zimním Liberci. S opravdovou basou a opravdovými bicími. 

Rok vydání: 2009

Vydáno vlastním nákladem

Žánr: popfolk

Celkový čas: 31:53