Traband - Domasa

Kapela Traband vystoupí již tento týden na Ogaru, možná Vám rezence jejich posledního CD dodá ten poslední impulz k navštívení jejich koncertu. Recenzi napsal Jiří moravský Brabec pro časopis Folk v říjnu letošního roku  . . .  cituji

Málokterá kapela má tu výsadu, že se každá její další deska netrpělivě očekává a že nakonec je ještě lepší, než se čekalo. Jarda Svoboda si tu pozici vybudoval a sedmá deska Trabandu způsobila, že budeme stejně netrpělivě čekat i na osmou. To, že vypichuji postavu autora, frontmana, zpěváka, kytaristy a hráče na foukací harmoniku Jardy Svobody, neznamená, že si nevážím podílu ostatních, Traband vedle něj tvoří Jan Kaplanová (harmonium, trumpeta, metalofon, zpěv), Václav Pohl (bicí, zpěv, v jedné písni elektrická kytara) a znovu Robert Škarda (tuba, suzafon, sbory a v jedné písni piáno). Návrat jasné basové linky jsem přivítal. Na nahrávce se podílí několik hostů, z nichž největší podíl má Ondřej Ježek (kytary, jednou housle), který kromě hraní desku i mixoval. Jenže při vší úctě k nim, Svoboda je výhradní autor a u Trabandu mi stále víc záleží na tom o čem, než jak hrají a zpívají. Přitom i ono jak je docela překvapivé. Po zklidnění na předchozím Příteli člověka, je zde zase více energie v interpretaci, která v sobě má něco z rocku až punku. I harmonium zní v energetických písních ústrojně. Ostatně je zde zase víc písní hudebně přímočařejších, kterým přitvrzení sluší. Včetně toho, že v (zřetelně punkové) písni Co se v mládí naučíš poprvé v dějinách kapely zazní z desky neslušné slovo. Svoboda znovu CD zabalil do hezké knížky, kterou si ilustroval poetickými obrázky většinou s křesťanským podtextem (ostatně je učitel výtvarky). Kromě této exkluzivní formy CD vyšlo i v standardní podobě. Ale investovat navíc do nadstandardu se vyplatí. Pokud bych měl nějak charakterizovat témata desky, musím znovu v první řadě použít slovo svoboda. Jenže není to tak jednoznačně oslava svobody, která je postmoderně vnímána jako téměř bezbřehá volnost k čemukoliv, jak by někdo mohl čekat. Naopak, Traband zpívá a hraje o tom, že svoboda znamená zároveň i dobrovolná pouta, sepjetí s tradicí, zemí, přírodou, jistým mravním základem, smíření s tím, že některé věci změnit nejde, jinak přijde stav Bez tíže, vlastně nesnesitelná lehkost bytí, jinak (jako v písni Kantorovy varhany) nesmíříme-li se se smrtí, je teprve náš život tragédií. Pochopíme, že díky svobodě si nedokážeme definitivně odpovědět, jestli jsme se zachovali správně, ba že při pohledu zpět nebo v našem bloudění v kruzích (Obešel jsem horu) vlastně vždy vidíme i to špatné, co jsme způsobili. Působí-li tato recenze na vás, že Jarda Svoboda do dvanácti písní vtěsnal spoustu filosofického traktátu, nebojte se. Ono to tam je, ale nevyčuhuje, stejně jako stopy křesťanství v těch obrázcích i písních. Fanoušci letních festivalů si budou na většinu těch písní moci klidně zaskotačit pod pódiem, naučí se zpívat slogany (drž mě pevně, jako stromy kořeny se drží země) a třeba si naberou i víc (pokud nenabírají děravou lžicí jako v písní V oku dravce). A možná budou muset nahlédnout na web nebo do bookletu, aby zjistili, že v úvodní písni Indiáni ve městě se v závěru jemně změní text na Indiáni ve mně jste. Tato píseň je na CD i ve formě moc hezky udělaného animovaného klipu, který je obrazově ve zběsilém tempu a plný gagů, i když je vlastně hrozně smutný. Myslím, že pokud jde o hudební kompozice, není Domasa ničím přelomové, snad jen tím, že je v průměru poněkud jednodušší, než písně na předchozí desce, i když ne triviální. Výhodou jednodušších kompozic je, že se dají zahrát s jednou kytarou amatéry. Kalná řeka je tak potencionálně country baladou, na kterou by se dalo tančit na country bálech. Po stránce textařské je ale Domasa asi tím nejlepším, co kdy Traband vyprodukoval. Přidáme-li k tomu silnou emocionální angažovanost v přednesu (to jde opravdu do masa), která způsobuje, že ty příběhy jsou zcela uvěřitelné a vtáhnou nás do sebe, máme tu desku, která nesporně patří k událostem roku. Inu, čekali jsme to předem, a je to ještě lepší, než jsme doufali.

Jiří moravský Brabec

Folk  10/2010