Miroslav Horňák - Návrat k Foggy Mountain

O tomto CD jsem Vám psal v dubnu letošního roku, nyní se objevily další recenze desky, tak je předkládám v textu či odkazech.

První povídání na úvod předkládám ve znění od pana Duška, cituji . . . 

Je více než sympatické zjistit, že někdo s nálepkou „špičkový manažer na vysokém firemním postu“ v sobě pořád nosí svůj klukovský sen. A dokonce je ochoten ho zrealizovat, přestože od dob, kdy sotva plnoletý patřil mezi nejnadějnější hráče na banjo v tehdejším Československu, uběhlo přes třicet let.

Z Miroslava Horňáka se ovšem nestal profi muzikant, ale developer, což však vůbec nevadilo, aby před pár lety oprášil svůj nástroj a začal zase cvičit. Možná ještě sympatičtější fakt je ovšem to, že realizace na první pohled šíleného projektu vlastního CD neskončila někde na půli cesty mezi ryzím amatérismem a profesionalitou. Návrat k Foggy Mountain je totiž deska dotažená do detailu a snese porovnání s mnohem nákladnějšími projekty našich hudebních vydavatelství. O mnohém svědčí už jména spoluhráčů, které si Miroslav Horňák s banjem přizval do studia. Jazzový baskytarista a kontrabasista František Raba spoluzakládal kapelu KOA Zuzany Navarové a na kontě má spolupráci s mnoha špičkovými muzikanty, stejně jako Norbi Kovács, Bohem nadaný kytarista, který je asi nejvíce známý z Ivan Hlas Tria, ale kromě jiného je i autor filmové muziky k Hřebejkově komedii U mě dobrý. Pravé bluegrassové skřipky si vzal na starost dlouholetý člen Škampova kvarteta Pavel Fischer, s vokály pomohla Dagmar Podkonická. I když se jedná o různorodou muzikantskou směs, ve studiu zní jako perfektně sehraná kapela.

Co se týče seznamu skladeb, jak Horňák přiznal v bookletu, jedná se o „srdeční záležitosti“, ať už je to ortodoxní bluegrassová klasika, nebo newgrassové koketování s jazzem ze sedmdesátých let, vesměs z dílny fenomenálního Tonyho Trischky a jeho kapley Country Cooking. Do seznamu se však vklínily i kousky zdánlivě z jiných žánrových ranků – beatlesácká Norwegian Wood zpívaná ovšem ženou, hořká Cohenova balada Who By Fire (kde Kovacs akustické jumbo vyměnil za téměř hardrockového fendera), či skotská lidová Loch Lommond a vešla se i stará bluegrassová pecka ranných Greenhorns Tak já jdu dál s textem Jana Vyčítala. Nutno říci, že pokud Horňák tvrdí, že banjo třicet let nedržel v ruce, pak smekám pomyslný stetson, protože to vůbec není slyšet. Naopak – v sólech je jistý a výborně si rozumí i s tradičně bohatou a pestrou Kovacsovou kytarou. Nutno říci, že Norbi snad ani není schopen zahrát špatně a společně s Fischerovými houslemi všichni tři vytvořili výborně sehranou a uchu lahodící trojku, která všechny skladby žene vpřed neutuchající energií a nasazením. Ne, tohle opravdu není výkon nějakých amatérů, toho hlavního s banjem v ruce nevyjímaje. I když se jedná o příležitostnou sestavu, která se sešla pouze při nahrávacích frekvencích ve studiu, klidně by všem zúčastněným slušelo i koncertní pódium. K Foggy Mountain – čili Foggy Mountain Breakdown, jak zní plný název bluegrassové klasiky z pera Earla Scruggse a jedné z mnoha banjistických met – se totiž dá vracet celý život.