Poslouchat country znamená žít country . . .

Jakub Noha - šedesátiletý

05.09.2010 16:38

Písničkář a rockový muzikant Jakub Noha oslavil 1. září 60. narozeniny. Rozhovor s ním jsme vám už o prázdninách nabídli v pořadu Jak se vám líbí (hledejte jej v našem Audioarchivu) a nyní vyšel přepis tohoto rozhovoru v zářijovém čísle časopisu FOLK. Část materiálu si můžete přečíst i zde.

Jakube, některé tvé skladby se dočkaly coververzí: Motýlí hru do svého repertoáru zařadil Folk Team, AG Flek hrával Štěrbinou ve dveřích a Jarret má na své desce Zvěrokruh. Co pro tebe jako autora znamená, když si jiní vypůjčí tvou písničku? Považuješ to za poctu?

Rozhodně, pro mě je velká lichotka, že má o ty písničky někdo zájem. Vždyť proto je dělám. A tohle je, aspoň si to tak namlouvám, takový barometr zájmu. Člověk má samozřejmě určité představy o tom, jak má jeho písnička vypadat, a on to pak někdo udělá trošku jinak. Autor si k tomu tedy musí vytvořil nějaký postoj a já jsem se rozhodl, že si ty písničky každý může udělat jak chce.

Hrával jsi společně s Oldřichem Janotou a poté jsi měl trio Na Prahu! s Vlastou Markem (perkuse) a Jirkou Kohoutkem (housle). Z té doby pochází základ stejnojmenného pásma, které vyšlo ve zkrácené verzi v roce 1991 jako Popelka jde na ples a poté celé jako Na Prahu v roce 1995. Jaká byla geneze této suity o Praze?

Ty písničky vznikaly postupně počátkem 80. let a mě pak napadlo, že by se daly nějakým způsobem propojit. V té době folkoví zpěváci bavili publikum mezi skladbami různými průpovídkami a narážkami na politickou situaci, což mně nikdy moc nešlo. A tak jsem hledal cestu, jak to obejít, a přišel jsem na to, že by se mezi písničkami vůbec nemuselo mluvit, že by na sebe mohly navazovat. A když ty skladby jsou navíc tematicky příbuzné, nabízelo se udělat z toho takovou suitu.

Před sedmi lety jsi mi při rozhovoru o svém zatím nejnovějším albu Ryba nebo pták (nebo jiné zvíře) řekl: „Nechceme se nijak opičit po Neilu Youngovi, ale jeho desky jsou pro mě takovým povzbuzením.“ Kdy a jak ses vlastně k Youngovi dostal?

K Youngovi jsem se dostal v 70. letech, ale z té superkapely Crosby, Stills, Nash & Young jsem měl původně radši ostatní tři členy. Youngův zpěv mi připomínal kastráta, byl moc fistulový. Ale postupně jsem tomu přišel na chuť a zjistil jsem, že je v tom určitá hloubka, i když stále moc nevím, jak se k němu stavět. Young je na jedné straně velký byznysman, na druhé straně měly jeho kapely nádech takového určitého jakoby amatérizmu, což má ale taky ohromné kouzlo. Je to něco jako Dylan, který dodnes hraje jakoby kostrbatě, není to žádná naleštěná muzika a to mi imponuje.

Právě na albu Ryba nebo pták (nebo jiné zvíře) jste s Nohabandem dosáhli přímočarého rockového zvuku. Vlasta Třešňák po bigbítové kapele toužil odmalička a podařilo se mu to až v posledních letech. Jak to bylo s tebou?

Teď bych mohl říct, že se nechci opičit po Vlastovi Třešňákovi (smích), ale myslím, že jsem to cítil podobně jako on. Já jsem na sólovou dráhu nastoupil z nouze, protože já jsem chtěl mít vždycky bigbítovou kapelu. A to, co dělá Třešňák, je výborné. Cítím v tom to, co jsem cítil a cítím i já sám.

Důležitým tvůrcem toho rockového zvuku v Nohabandu je kytarista Petr Bublák. Čím podle tebe vaší kapele přispívá právě on?

Petr Bublák, řečený Bubák, je takový živelný „živočich“, abych použil jeho vlastní oblíbený výraz. Je to výborný, pružný, přizpůsobivý muzikant, který si ale i při té pružnosti stále zachovává vlastní výraz a tím dává naší muzice další rozměr. Navíc je to člověk, se kterým je mi dobře, ale myslím, že to můžu říct i o ostatních členech kapely.

Považuješ se za písničkáře, i když vystupuješ s kapelou?

Ano, já se k tomu hlásím. Jen mě trošku mrzí, že to označení má trochu hanlivý nádech. Ale je to určitě mírnější než třeba kotlíkář. Já totiž nevím, jak výstižněji označit, když člověk píše a hraje svoje písničky.

Vladimír Vlasák se ve své loňské knize Folkaři zabývá jak dějinami folku portovního, tak písničkáři z okruhu Šafránu a jejich nástupci. O tobě jsou tam pouhé tři zmínky. Považuješ se tedy vůbec za součást folkového dění?

Já celkem ano, ale druzí mě za ni asi nepovažují. Já jsem sice vždycky tíhl k bitbítu, ale určitě jsem se nechtěl úmyslně vyčleňovat. To mám spíš takovou povahu, že se nezačleňuju do part, a potom se na mě hledí jako na něco jiného. Možná ty písničky mají jiný charakter, třeba tak zjevně neoslovují širší publikum, neovlivnily tolik naší scénu.

Kontakt

Country club Halenkovice

countryclub.halenkovice@seznam.cz

Halenkovice 617, 763 63

Vyhledávání

Jak si znázornit všechny články na jednu stránku ?

Odrolujete až na spodní část stránky a klikněte na  "Všechny články"

Rychlá orientace na stránkách ?

Vpravo nahoře klikni na odkaz "mapa stránek"

Již jsme i na Facebooku, zařaďte se mezi naše přátele a zprostředkujte stránky i Vašim kamarádům 

Všimněte si možnosti chatovat při prohlížení webu, jak čti Zde

 

Country club Halenkovice - vaše brána do světa hudby, spuštěno 10. dubna 2010 ©

Tvorba www stránek zdarmaWebnode

Přístupy na web počítáme od 26. dubna 2010