Jak bylo včera na Woodstoku ve Zlíně Malenovicích?

Tak nám propršel další víkend, zlínskému  Woodstoku se trvalý déšť vyhnul o necelou hodinu. Tento festival v režii Davida Němečka, kterému se zřejmě daří, neb od posledního setkání, kdy jsem ho viděl naposled, nabral určitě pár kil navíc, má ve Zlíně již zažitou tradici, nakonec to byl 11. ročník.

Pamatuji si jeho první ročníky, kdy festival začínal jako klasický festival žánrové hudby ve stylu folk a country s kapelami spíše regionálními, ale poslední roky se určitě proměnil do multižánru, a tak zde hrály nemnohé veličiny z jiných, než folkových či countryových škatulek.

Letošní ročník sliboval vyváženou nabídku pro oba tábory příznivců, bluegrass v českém podání a skupiny COP, folkovou písničkářku Žofku Kabelkovou, folkrockový Folk Team z Brna, Lenku Dusilovou a její kapelní kolegy a na závěr Druhou Trávu s Robertem Křesťanem a letošním hostem kapely - Charliem McCoyem.

I když předpověď neslibovala nic příznivého, myslím si, že organizátoři musí být spokojení. Areál se postupem času zalidňoval a na svůj závěr zde bylo určitě přes 250 lidí, což je na daný areál tak akorád.

Již od 17,00 hodin začal „řádit“ COP, což do areálu hned zpočátku přilákalo dostatek příznivců bluegrassu, Cop byl ale „oslaben“ o Jirku Opavu o jeho zpěv, housle, mandolínový part v celku vydařeně zastoupil – tuším, že Jakub Rybář, a o Pepu Malinu, který plnil své závazky s Druhou Trávou. A tak jsme COP slyšeli výjimečně bez houslí, hlavní zpěvový part odtáhl Míša Leicht, podorován Fridrichem a Fíkem, celkové vystoupení COPu bylo spíše laděno do pomalejších písní a nebo těch, kde si Míša se solovými zpěvy vystačí sám. A tak jsme slyšeli Bílým Koním, Harley, Myslím na Colorado, Tajný přání atd. v přídavku pak došlo na klasický Irish a Pár minut. Cop si odehrál své, ikdyž kompaktnost a celkový příděl energie nebyl až tak průrazný. Reakce Míši směrem ke zvukařům, když mu zpozdili zvuk při jeho moderování o 3 seundy - no tak to zkuste udělat těm dalším kapelám a uvidíte, co s Vámi provedou - se ukázala jako malé varování. Bylo ale zábavné sledovat Míšu a jeho výraz, když mluvil a mluvil směrem k posluchačům a on na podium již drahnou chvíli mlčel.

Po Copu se na podiu objevila Žofka Kabelková, která byla pro řadu návštěvníků pojmem zcela neznámým. Trošku nastartované publikum Copáky tak hned zklidnila, ne všichni si to ale dali líbit a tak její vystoupení sledovala asi jen polovina areálu, zbytek korzoval a nebo se bavil mezi s sebou. Písničky Žofky se spíše hodí na klubovou scénu a nebo do intimnějšího prostředí, plně zaujmout posluchače, kteří si začátek festivalu nenechali utéci kvůli COPu, byla úloha vcelku nelehká. Teprve při konci jejího vystoupení se areál začal plnit  těmi, kterým COP či Žofka Kabelková nic moc neříká a těšili se hlavně na další účinkující.

Těmi byl folkrockový Folk Team. Zde se již plně projevily problémy se zvukem, které pak provázely celý večer a to skutečnost, že zvukařský tým situaci zdaleka nezvládl, tak jak bylo třeba. Bez znalosti zákulisí nelze vynášet závěry, kde byla chyba, ale pro posluchače z toho plynul nevyvážený zvuk, který výrazně snižoval celkový dojem z výkonů jednotlivých umělců.

Již skutečnost, že se Folk Team zvučil téměř 35 minut mnohé napovědělo, problémy se nepodařilo odstranit ani při výkonu kapely. Huvarova „elektrika“ nebyla slyšet ani v jediné písni, tak jak by bylo potřeba, že hraje někdo na klávesy, si posluchači snad ani nevšimli, zato Kopřivovi housle lezly ven jak urvané. Pominu-li problémy se zvukem, tak samotný výkon kapely mne ale moc nezaujal. Písničky působily monotónně, sound kapely možná i právě kvůli problémům se zvukem byl taky velmi nevýrazný. Z celého vystoupení zaujala jen Motýlí hra, což byla předposlední skladba. Nejsem znalec tvorby Folk Teamu, takže se mne výkon těžko soudí, ale píši své pocity a ty se dají redukovat na hodnocení – hráli, zaujal mne výkon basy + líbil se Huvarův zpěv, již méně pak zpěv Romana Venclovského, Ježovi klávesy slyšet nebyly, hra na housle mne mnohdy vadila pro jejich výraznější zvuk.

Po Folk Teamu se drátovala další očekávaná sestava – trio, které kolem sebe seskupila Lenka Dusilová, což je vlastně základ její kapely – klávesy Beata Hlavenková a perkuse David Landštof. Slib Martina Stehlíka, moderátora festivalu, že nazvučení sestavy bude dílem okamžiku, se jevil jako velmi optimistický.

Po klasickém „kolečku“ nástrojů a hlasů se vše zadrhlo u jedné z kytar Lenky a po dlouhých minutách hledání problémů nakonec musela Lenka jednu z kytar značky BSG z vystoupení vyřadit. Její sebejisté vystupování po příchodu na jeviště se po 30 minutách zvučení proměnilo v zoufalé, tak co mám tedy udělat, směrem ke zvukovému pultu. Nakonec Lenka vše odehrála na jednu kytaru, což bylo znát, neb se stále přelaďovalo a bylo cítit, že kytara, která „zůstala“ není tím nástrojem, na který by chtěla odehrát celý večer. Když konečně produkce začala, byly diváci již značně otrávení a muzikanti patřičně rozhození. Do pohody se Lenka dostávala po celý svůj 50 minutový prostor, a ikdyž se zvučily jen tři stanoviště, zvuk měl k dokonalosti velmi daleko. Davidovi drobnosti a perkusové vychytávky ven prostě nešly, kdo byl blíž, slyšel v reálu, ti vzdálenější jen viděli, jak se David snaží třepat každou rukou s nástrojem na jeden z mikrofonů, ale ven se nedostalo téměř nic. Zato klávesy zahlušovaly mnohdy zpěv obou dam a působily nepatřičně. Celé vystoupení bylo velmi přebuzené a v hlasitých partiích  působil zvuk až nepříjemně.

Lenka velmi dobře pracuje s hlasem a své vystoupení nakonec dotáhla do zdárného konce, její v podstatě mezižánrová muzika postavená na hlasových variacích mnohé zaujala, pro jiné byl její projev překvapením, zdali příznivým či naopak si netroufám hodnotit. V hloučku posluchačů, kde jsem seděl já, to spíše vnímali méně pozitivně, ale je třeba přiznat, že to byli spíše příznivci bluegrassu. Lenčin téměř 15 minutový přídavek – hra se smyčkami a hlasem – určitě nebyl dobrou volbou, co by přídavek. Svým počinem tak zaskočila i samotné pořadatele.

Po triu Dusilová a spol. se na scénu začala připravovat hlavní hvězda večera – kapela Druhá tráva se svým hostem Charlie McCoyem. Bohužel dlouhé drátování se nevyhnulo ani těmto matadorům, takže muzikanti na scéně postávali dlouhé minuty a debatující mezi sebou připomínali „schůzi odborového svazu DT“. Po nekonečných minutách to asi vzdali a začali hrát, to, když se z publika stále častěji ozývaly nespokojené a nelichotivé výkřiky směrem ke kapele. Problémy s nazvučením kytary se nevyhnuly ani Emilu Formánkovi a jeho Martence, což jasně ukazovalo, že to asi v kytarách Lenky či Emila nebude. Emil nakonec celé vystoupení odehrál na kytaru Lenky – tu, která hrála, a zvládl to v celku v pohodě, ikdyž bylo vidět, že svými proporcemi kytara Emilovi vůbec nesedí. Naštěstí hrál část produkce Emil i na druhou kytaru, tam kde byl třeba více swingový podklad, především s Charliem McCoyem.

První skladby Druhé trávy pak zvukově připomínaly kapelu okresního přeboru, slyšet byl jen zpěv Roberta Křesťana a lap steel kytara Luboše Novotné + bicí. Zvukařský tým plně zaměstnávaly požadavky muzikantů, kteří zoufale gestikulovali, kde na ně z odposlechů neleze nic a kde je toho naopak přespříliš. Uvážím-li, že před prvními skladbami se snažili zvukově vše doladit téměř 30 minut, bylo to pro mne velké zklamání.

Druhá tráva vystřihla svůj připravený program, začal Ossian, Dívka ze severu, došlo i na Telegraf Road s Malinovým impozantním začátkem na whistle, předtavily se i dvě skladby z nového CD Marcipán z Toleda. Pak přepustil Robert Křesťan podium Charliemu McCoyovi, který si publikum podmanil svou virtuózní hrou na harmoniku, nezvykle pro mne pak odzpíval sám i všechny zpívané party, kterých bylo více, než při jeho posledních turné po Česku. Tak se představil nejen jako virtuozní hráč na foukačky, ale i jako velmi dobrý zpěvák.

Charile se projevil jako naprostý profesionál, problémy se zvukem přešel bez poznámek a odehrál vše na 100 %. Snad nejvíce do varu přivedl diváky známým „Oranžovým expresem“ kde se v sólech vystřídal s Pepou Malinou a opět předvedl svoji energii a nasazení. Byla to prostě paráda a tak i přídavky patřily především Charliemu. Nad zvukaři jakoby se přece jen ustrnul zvukařský bůh a tak se to ke konci dalo i poslouchat.

Co říci na závěr – festival měl končit cca v 23,00 hodin, realita byla 01,35 a určitě to nebylo, že by protagonisté tolik přetahovali. Počasí však nakonec vše vykompenzovalo, ikdyž bylo zamračeno již od odpoledne a v průběhu večera párkrát „prskalo“ trvale začalo pršet až cca hodinu po skončení. A tak se všichni ještě v klidu sbalili a účastníci se dostali v pořádku domů.

Do dalších ročníků lze jen popřát lepší počasí a větší štěstí na zvuk.  

Areál byl zaplněn hned zkraje celkme slušně

I Robertovi byla kytara Lenky Dusilové příliš "malá"

Přídavky patřily již jen Charliemu