Festivalová sezona končí, mizérie kolem ale nikoliv

Krize trvá již 4 sezonu, ale naplno se začíná projevovat až nyní. Krize bankovní se přerodila v krizi úvěrovou, ta teď přešla do krize dluhové a krize sociální se začíná rozbíhat, ikdyž v našich končinách ještě až tak ne, ale co není, bude.

Mění se myšlení vlád, sponzorů i běžných lidí. Výrazné poklesy prodejů zaznamenaly hypermarkety už i v potravinách, o prodejcích zboží s delší dobou životnosti a delší obrátkou k opakovanému nákupu ani nemluvě. Lidé v Česku začali pod všemi těmi negativními informacemi výrazně šetřit. Že kultura stála v úsporách na prvním místě je v celku známý poznatek.

Na druhé straně je všude veliká nabídka, která zcela jistě již převyšuje poptávku. Zůstaneme-li u tématu festivalů, jejich náplně a udržení životaschopnosti, letošní rok je určitě z těch uplynulých čtyř asi nejtvrdší. Vedle odlivu posluchačů z důvodu "šetření" se na všem podepsalo i počasí. Těch festivalů, kde nepršelo a bylo celkem snesitelno, bylo jen velmi málo. Náklady návštěvy festivalu rostou, vstupné již není hlavní položka, tou se stává přeprava a občerstvení na místě. 

A vyhlídky do budoucna se nelepší, ekonomové proklamují trvání krize ještě na 6 - 8 let, tzn. je otázka, jestli maložánry vůbec přežijí. Věci ani nepomáhá veliké tříštění sil, akcí je hodně, nejrůznějších festivalů a festiválků jen v žánru je také spousta. Z plakátů pak "vykukují" stále stejná jména a kapely. 

Svým způsobem je to vyústění situace, řada dramaturgů sází na to, co lidi znají a chtějí "poslouchat", neboť úspěšnost akce dneska vedle počasí závisí především na těch divácích, kteří jsou místní, na festivaly moc nejezdí, ale na danou akci přijdou. Ti se v žánru moc neorientují a drží se osvědčených jmen. Jejich věkový průměr neustále roste a většinou se jedná o posluchače, kteří rozvoj žánru moc nesledují. A pokud se porozhlédnete zjistíte, že opravdu většina z nich nepatří k pravidelným účastníkům festivalů či sledovačům žánru, na Trampském širáku to bylo ještě markantnější. Stovky aut s SPZ z nejbližšího okolí, po festivalu úprk domů, ti co zůstali u ohně, nebyli sto zazpívat ani ty nejprofláknutější písničky.

Trend je lehce vypozorovatelný - např. Tramspký širák měl letos asi rekordní účast, počasí mu tentokrát vyšlo na 100 %, dramaturg Pavel "Sampaj" Solar sází na osvědčená jména a i tak jsem v davu slyšel řadu poznámek, které svědčily o tom, že se v žánru diskutující moc neorientují, znají 4 jména a nové kapely nemají zájem ani poslouchat a raději tráví čas přes jejich vystoupení u stánků s občerstvením.

A snad jeden příklad za všechny, dokazující, jak se věci mají. Sestava Jonathan Maness & Cauldron Mountain (USA), která na Starém dobrém westernu vystupovala v hlavních časech a která představuje BG kapelu nabitou skvělými muzikanty, energií a vynikajícími instrumentalisty (podobně např. i slovenští Neznámí) byla lehce převálcována Nedvědy (táta a syn - Franta a Vojta), kteří se dvěma unisono hrajícími kytarami (bez jakýchkoli sol a tvůrčí invence) a jednoduchou basou předváděli tříakordové písně, odzpívané z 80 % jen Frantou. Jednodušeji to snad ani nešlo, přesto publikum oslovili. Prostě známá jména a známé písně posluchačům (50 - 60 let), kteří tvoří 90 % publika stačí. A to nedošlo na nejhorší (letos jsem zažil Frantu Nedvěda na podiu samotného - on a half playback, čekám jen kdy to dojde tak daleko, že se vyvěsí fotka, pustí CD a lidi bavte se).

Situace není dobrá a co přinese čas se teprve ukáže, zajímavou úvahu na podobné téme napsal v těchto dnech i JUPP, můžeš si přečíst tady