Dle některých názorů nemáme v žánru novou a mladou krev

Polemika nad letošní Zahradou a její soutěžní součástí vyznívá dost pesimisticky. Na jednu stranu k získání Krtka je třeba stále méně hlasů, což jistě souvisí s čím dál menší účastí lidí na Zahradě a těch, kteří chtějí pak sledovat soutěžní klání po oba dva dny, když Zahrada nabízí celou řadu dalších koncertů, je ještě méně. Když vše ještě výrazně zkomplikuje počasí, je soutěž o Krtky znehodnocena ještě více. Tak velmi rozhoduje, zdali hraje kapela hned ráno a nebo až odpoledne, první či druhý den, a dost to vše podtrhuje počasí. Stačí aby první den bylo hezky a druhý den pršelo a všechno je jinak. O tom, že je tomu tak mnoho napovídá i letošní soutěž, stačí se podívat na fotky z nedělního klání a brzkých dopoledních hodin a zjistíte, že účast posluchačů je minimální.

Jedinou devízou je, že na Zahradu se dostanou většinou již kvalitní kapely a tak je v podstatě jedno, kdo Krtka vyhraje. Jedná se sice o diváckou soutěž, ale kvalita kapel je zde všeobecně na vysoké úrovni. Na stranu druhou ale kapely již neprocházejí sítem složitých předkol, ale jsou nominovány pořadatelem. To sice zajišťuje dramaturgickou pestrost, na druhou stranu ale už nemusí plně odrážet divácký zájem.

O tom, že dramaturg nemá moc v lásce žánry bluegrassu, trampské písně či samotné country, což je u festivalu, který původně byl festivalem country, trampské, bluegrassové a folkové muziky dost zarážející, dokazují nominované kapely v soutěžním klání. Názory tvrdí, že kde nic není ani smrt nebere, ale já si dovolím toto tvrzení potvrdit jen u trampíků. Kapel, které se věnují tomuto žánru na soutěžní úrovni mnoho není a ty, které fungují již Krtka či Krtečka mají a nebo se již rozpadly. Tempo di Vlak, kdysi ozdoba každého většího festivalu, dnes paběrkují na regionální úrovni, Lístek se z podií vytratil úplně, Pupkáči již nejsou, Špunti z Přerova sice fungují a celkem i dost soutěží, ale svojí tvorbou se dnes přesouvají spíše k folku atd. Přesto Horní Jelení, soutěž v trampské písni, má každý rok dost účastníků, což dokazuje, že se obliba trampské písně mezi muzikanty úplně nevytratila.

To vše ale zdaleka neplatí pro kapely na pomezí bluegrassu a country. Dovolím si tvrdit, že každý region má celou řadu dobrých či výborných kapel, které hranice regionu mnohdy překračují. Otázkou je, proč je tedy na festivalech vidíme čím dál tím méně?

Určitá odpověď se skrývá v samotné podstatě, klasický bluegrass má svá pravidla a posouvat zde žánr výrazně jinam vlastně nejde, neboť pak by to nebyl již bluegrass. A country, tu stále u nás vnímáme tradicionalisticky, tedy jako píseň kovbojů či barových rváčů, jezdců z širých plání apod. Nakonec na každém country bále a není jich v každém regionu málo zní stále stejné písně. Je to ale asi v nás, Češích, neb americká country se vyvíjí a já osobně bych to, co se dnes v Americe jako country vnímá country muzikou moc neoznačil. A v tom je problém, i zde je vývoj pozastaven, neb tradicionalismus u nás výrazně převažuje a tuto muziku více poslouchá střední a starší generace.

Proč ale kapely typu Podjezdu, Hazardu, Telegrafu, Modré pečiti, Amalgamu, Jižanů, Eldoráda, Fregrassu, Je nás moc  a to jsem stále jen v našem regionu nevidíme na větších festivalech je asi více věcí dramaturgů a nebo skutečnosti, že tyto kapely prostě na soutěže moc nechtějí. A tak publikum zná jen COP, Druhou trávu, BlueGate, v Praze pak Monogram, Reliéf, Blanket, ale stačí se zalogovat na stránky bluegrassové asociace či žánrové webovky a najednou zde vidíte více jak stovku fungujících kapel a odkazů na jejich stránky a aktivity.

A že jsou tyto kapely činné a zájem o tuto muziku je dokazují BG dílny, vždy plné zájemců o hru na banjo, kytaru, mandolínu, housle či dobro a nebo kontrabas a basovou kytaru. Kapely si pořádají své přehlídky a festiválky a stahují se do své ulity stejně jak trampské soubory. Stačí ale jen navštívat některý z webů, kde se T.O. a trampíci setkávají ve virtuálním prostoru a narazíte na spoustu zvadel, výročních ohňů či jiných středně velkých akcí a setkání. A doložené fotogalerie dokazují, že jsou tyto akce i hojně navštěvovány. Je to ale svět sám pro sebe, který staví na jiných hodnotách, než na samotné trampské písni.

O jednom festiválku, který potvrzuje má slova si nakonec můžete přečíst v dalším příspěvku. Kapela Bruno Unit nedala vznik jen Bluegrass Džem No. 8, ale prezident festivalu a kontrabasista kapely Vladimír White Bílý je i otcem objevu současných Poutníků a to kytaristy a zpěváka Jakuba Bílého, který již přes dva roky u této naší hudební stálice dokazuje, že mládí nevymírá a je zde a to i ve velmi mladém věku již muzikantky, instrumentálně a nástrojově vybaveno lépe, než samotní matadoři žánru.