Recenze na CD Věry Martinové Křídel se nezříkám

Martinová se country (tak trochu) zříká

Věra Martinová: Křídel se nezříkám, Popron Music 2010

Hned na úvod se tak trochu mimo téma musím zpěvačce omluvit – v souladu s encyklopedií jsem v rádiu její rodiště umístil do Poličky a ono se to stalo v Opočně. Snad už si to teď budu pamatovat. A je moc dobře, že se to stalo – bez Opočna bychom neměli První dámu české country music, i když (jak z dalších řádku vyplyne), Věra Martinová se na dobytých pozicích rozhodně nezakopává a hledá dál. Nebyl jsem si úplně jist, co má býti předmětem recenze – k CD Křídel se nezříkám je přibaleno i DVD Best of videos, obsahově daleko vydatnější, leč jen rekapitulující. A protože střihům, kamerám, osvětlením, podiím a kostýmům moc nerozumím, konstatuji pouze, že je to milý a příjemný historizující přídavek na zavzpomínání, v souvislosti s kterým ale o to víc vynikne posun žánrový Věry Martinové na CD Křídel se nezříkám. DVD totiž v podstatě přináší koncert sestavený z klasických pecek, videoklipy (ty jsou samozřejmě točeny jen k hitům) a několik duetů. Doporučuji tedy nejprve DVD, abychom si uvědomili, v čem spočívala a spočívá síla  výrazu interpretky, a pak CD, abychom poznali, jakou cestu od té doby zpěvačka urazila. Na rovinu řeknu, že si nejsem úplně jist, jestli mám z té cesty tak úplně radost. Ne kvůli Věře Martinové, té ta cesta neuškodila, posunula ji do nových žánrových a výrazových poloh a umožňuje ukázat, že v ní není jen country. Spíš se trošku bojím o country, moc nástupkyní Věra totiž nemá. Ale ne, určitě bych nechtěl, aby stále dokola natáčela další verze stokrát jinak a stále stejně Zítra další vlaky pojedou a podobně. Nebo ano? Věra Martinová se na novém albu poté, co jsme si přivykli jejím písničkám jen s kytarou, posouvá do mírně šansonové oblasti – ne úplně do té “hard core” oblasti, kde kraluje Hana Hegerová, ale spíše do té “soft” části, kde Lenka Filipová (snad se obě zpěvačky neurazí, budu-li je takto srovnávat) dosud kralovala osamělá (i proto, že přerod Hany Zagorové v šansoniérku se moc mediálně neprodal). Uvidíme, je-li tento prostor dostatečně široký, aby se v něm i Věra Martinová jasně vymezila. Album působí vzácně vyrovnaně, písničky se od sebe liší přesně v té potřebné míře, abyste si je zapamatovali, aby se vám nepletly, ale u žádné asi nevstanete a nevytočíte volume doprava. Žádnou asi ani nepřeskočíte – snad až na jednu: Do plamenů je do ženského rodu převedená píseň, kterou složil Jan Nedvěd a na svém CD ji vydal pod názvem Co to sbíráš na mém těle. Tady by mě fakt zajímalo, co to muselo být, že si ji zpěvačka vybrala a ještě autor změnil zájmena a rod. Osobně jsem si vybral za své favority pěkně přehledně vystavěnou Hvězdu, textem jak ze života vás zaujme Muzikant, Vypůjčená je naopak jasným upřímným vyznáním. Titulní píseň CD také otevírá a také nevím proč – naladí posluchače spíše ospale, naopak druhý Sedmý pád je velmi příjemnou reminiscencí na country a ukazuje, že Věra Martinová (na) country nezapomněla. Sedmým pádem bych desku otevíral, ten se asi také bude hodně hrát v rádiích. A k ní se přidá některý ze zde nejmenovaných šansonů. Snad kromě Jsi, která má až moc jednoduché rýmování, ne však tak jednoduché, aby působilo jako originální špílec. Konstatování, že deska svými písničkami drží pohromadě, je o to cennější, když se podíváme na širokou škálu autorů – kromě “dvorního” Jamieho Marshalla si dvě písničky napsala sama zpěvačka, další Jakub Racek, Josef Malina nebo Karlové Macálka a Markytán – ti také textovali, dva texty dodala kolegyně Pavlína Jíšová a jeden Ivo Cicvárek. No a když připočteme i toho Jana Nedvěda a uvědomíme si, v jak odlišných žánrech jsou jednotliví autoři interpretačně doma a jak nesourodě by asi zněla deska, sestavená z ukázek z desek těchto autorů, je obdivuhodné, jak dokázali napsat tak stylově ladící písničky (a zpěvačka si je vybrat a v dobrém slova smyslu “ohnout” k obrazu svému), že zůstávají identifikovatelné a přesto nevybočují z hranic alba. To je myslím nejsilnější stránkou desky – poučení pro autory, jak krotit své ego, a pro interprety, jak svým uměním písničky sjednotit do jedné linky a přitom jim nechat vlastní tvář. Poslouchám to album stále dokola a dokola a myslím, že ho budu mít rád. Jen o tu country se pořád trochu bojím…

Miloš Keller
Folk 6/2010