Prázdniny v Telči - reportáž třetí a poslední

Opět pěkná reportáž Tomáše Pohla, tak jen cituji  . . .

Mé letní dny v Telči jsou pomalu sečteny. Přijde pátek, poslední koncert a o dalším průběhu festivalu bude psát kolega. Nezbude, než se těšit na Vánoční prázdniny v Telči, jen zatím není zcela jasné, kde se budou konat. Nad budovou Masarykovy univerzity v Brně ční jeřáb a jako termín dokončení stavby je na billboardu uvedeno datum duben 2011. Bylo by dobré, kdyby byl do té doby uvolněn sklep, v němž byla vždy atmosféra podobná pověstnému Klubu Cavern či bigbíťáckému Night Clubu ve Vršovicích. Po každém představení se tam lidé potkávali a zavírací hodina se prakticky rovnala rozednění. Byla tam uzavřena řada dohod a byla házena „lasa“ jednotlivým muzikantům, popřípadě zde byly i zárodky budoucí dramaturgie.

V pátek 6. srpna 2010 byl na náměstí cirkus Legrando a ozýval se zejména dětský smích. Na Kocouří scéně vystoupila kapela z Brtnice s názvem Šworc a kapela Kočičí hra. Ani jednu z kapel jsem neviděl zblízka a zdržím se proto komentáře. Večer přicházela hlášení z jiných festivalů o přívalech deště, ale Telč byla zatím chráněna. Na zámku zazpívala nejprve jihlavská písničkářka Žofie Kabelková, ve většině skladeb doprovázená Lucií Cíchovou na kontrabas. Po delší odmlce vydala Žofie Kabelková album Peřiny z vody. Z nových písní se mi velmi líbilo na závěr něžně šeptané Rozloučení či Velká voda, která bohužel předešla tu opravdovou v době, kdy píši tuto reportáž. Text k zasněné Na poli v kukuřici napsal pro zpěvačku Marcel Kříž. Žofie Kabelková vládne jedním z nejlepších hlasů na folkové scéně, hraje si s tóny, jako kdyby své písně malovala, a stoupá s nimi k obloze. Na zámku to znělo spolu s kontrabasem neúnavné Lucie Cíchové moc hezky. Nakonec se Žofie rozloučila písní z filmu Nejasná zpráva o konci světa, ve filmu zpívanou Zuzanou Michnovou. Kapelu Traband jsem delší dobu neslyšel. V květnu tohoto roku vydali Trabandi novou desku s názvem Domasa. Na této desce kapela tak trochu opouští styl, který písničkář Jiří Zip Suchý nazývá „dumky“ a vrací se k rytmičtějším skladbám, byť nejde o stejnou řeku. Kapelník a autor Jarda Svoboda hledá a nachází. Převážnou část koncertu vedle povinné „hniloby“, což je výraz bubeníka Václava Pohla, byly hrány skladby z nové desky. Na první poslech zaujme tak trošku dylanovsky znějící Pálíš, doutnáš, nehoříš, Krajina v obrazech, typicky skládaná způsobem z obrázků, jak to umí jen Jarda Svoboda, či typický vyprávěný příběh Kalná řeka. Vedle stálice Jany Kaplanové stál na jevišti staronový tubista Robert Škarda. Samozřejmě došlo i na publikem zpívanou Sáru, Lano, i na Černého pasažéra. Posledním účinkujícím byl liberecký Jarret, který vystoupil v Telči již potřinácté. Milan Medvěd Kolář před vystoupením popřál novomanželům Koblencovým, kteří svatební den slavili koncertem. Jarret pozval na pódium i hráče na pedal steel - guitar Davida Babku, zatím znějícího spíše na desce. Kapela chystá novou desku, která podle mých informací vyjde příští rok. V kapele se hezky zabydlel 198 cm vysoký Vítek Příkazský a spolu s hlavní hvězdou vystoupení, zpěvačkou Hanou Skřivánkovou, ten večer v čepici se štítkem, a Markem Ottlem velmi pěkně hlasově ladí ve vokálech. Ten večer s blížícím se deštěm to Jarretu velmi sedlo a vedle vystoupení Branu, Hradišťanu a Trabandu pokládám koncert Jarretu za vrchol části festivalu, kterou jsem viděl. Večer skončil a předávám klávesnici kolegovi. Tak nashledanou příští rok ve stejnou dobu, milá Telči!    

Ve čtvrtek 5. srpna 2010 vystoupila na Kocouří scéně tradičně pražská kapela Hluboké nedorozumění, ale jen ve třech, bez své nové zpěvačky. Ta se omluvila tím nejhezčím důvodem na světě, protože tlačí kočárek. Pánská část kapely se na chvilku změnila v „Hop trop“ a zpívala výhradně pánský repertoár. „Hlubokáči“ nechybí nikde, kde se hraje a jsou stále dobří, a to dočasně i bez své ženské ozdoby.

Na zámku byla večer vytvořena hudební symbióza, byť jen dočasná a to v závěru večera. Fronta diváků se táhla téměř ke kašně na náměstí, což se stává jen málo kapelám, ale Hradišťanu vždy. Nemá smysl podrobně a opakovaně psát o čistotě tónů, kráse zhudebněných veršů Jana Skácela, mistrovství muzikantů a o hlasu Alice Holubové. Hradišťan by zcela jistě mohl těžit z podstaty, ale primáš Jiří Pavlica stále hledá nová témata a nachází je. Novopečený táta malé Kristýnky, Michal Kristýnek, rozesmál a roztleskal publikum rozsahem poloh svého hlasu. Těm všem těžkým „profíkům“ nechybí smysl pro humor, skromnost a pokora.

Druhým účinkujícím byl AG Flek ze Zlína. Kapela byla před 30 lety, kdy vznikla, zjevením a meteorem, především díky triu zakladatelů Táborská, Viktorín a Markytán. Šla léta, střídání stráží v kapele, rozchody a staronová setkání. Dnes stojí na jevišti vedle původní sestavy část kapely Vlasty Redla Každý den jinak - Michal Vašíček, David Velčovský a Josef Šobáň. Vystoupení je složeno z původních skladeb, skladeb z období Vlasty Redla a i ze samostatných projektů Karla Markytána a Ivo Viktorína. Kapela má dvě veliké hvězdy. První je jedna z nejskromnějších, ale i nejlepších zpěvaček folkových pódií Blanka Táborská.

Kytaristu Michala Vašíčka by brala každá česká, ale troufám si říci, i jakákoli zahraniční kapela. Při vystoupeních takto složeného AG Fleku vyvstane několik otázek. Prvou otázkou je, zda kapela táhne krom pamětníků a dětí pamětníků i zcela nové publikum? Druhou otázkou je, kam bude kapela po čerpání „vody“ za staré řeky směřovat, pokud se jedná o nový repertoár?

Podobné otázky si diváci mohli klást u „znovuzrozeného“ starého Žalmanova Spolu. Odpovědi jsou těžké a přinese je čas, resp. u Spolu je čas již přinesl. Publikum v Telči tleskalo docela silně, ale někde vzadu jsem se neubránil pocitu určité únavy kapely a poklesu radosti z hraní. Závěrečná fúze s Hradišťanem, byť aplaudovaná publikem, nebyla podle mého názoru šťastným řešením. Společný projekt Hradišťanu a AG Fleku se nesl v duchu lidových písní, ale ten večer v Telči zvuk Hradišťanu v podstatě pod vlivem druhé kapely zanikal.

Poslední hudební částí večera bylo vystoupení Ondřeje Ládka, známého jako Xindl X. Vystoupení se konalo v bývalé továrně Lira, poblíž hotelu Na Hrázi. Prostředí neomítnuté stavby je jako stvořené na alternativní hudbu, pokud za takovou pokládáme i tvorbu Xindla X. Ondřej Ládek má stále širší publikum, které přesahuje obvyklý rozměr „folkového rybníčku“. Betonovou plochu továrny zaplnili jak ti, kteří poslouchají a vnímají texty, tak i „skákači“, chodící za tím účelem například i na koncerty Trabandu. Ondřej Ládek se obklopil novými muzikanty. Na klávesy hraje Dalibor Cidlinský a na basovou kytaru Jan Cidlinský. Jedním ze zlatých základních kamenů tvorby Ondřeje Ládka jsou texty. Podobně jako Jarda Svoboda či Jana Infeldová pracuje s moderní hovorovou a slangovou češtinou a je mistrem metafor, které chrlí jako kulomet.

Občas mě rozesmějí diskuse o užití vulgarismů v Xindlových textech. Pokud je cílem postihnout jazyk, kterým mluví dnešní generace, mimo jiné úspěšně se učící u rodičů, nelze se vulgarismům vyhnout. Jestliže je vulgarismus náhražkou šedé kůry baviče a jeho publiku to stačí, není to nic než ubohost na obou stranách. Nicméně lidský rod hrubne a „fuckující“ americká filmová tvorba převládá. Kam půjde Xindl X ve své písňové tvorbě dál, to je asi předčasná otázka.

V pátek 6. srpna 2010 byl na náměstí cirkus Legrando a ozýval se zejména dětský smích.

Na Kocouří scéně vystoupila kapela z Brtnice s názvem Šworc a kapela Kočičí hra. Ani jednu z kapel jsem neviděl zblízka a zdržím se proto komentáře. Večer přicházela hlášení z jiných festivalů o přívalech deště, ale Telč byla zatím chráněna.

Na zámku zazpívala nejprve jihlavská písničkářka Žofie Kabelková, ve většině skladeb doprovázená Lucií Cíchovou na kontrabas. Po delší odmlce vydala Žofie Kabelková album Peřiny z vody. Z nových písní se mi velmi líbilo na závěr něžně šeptané Rozloučení či Velká voda, která bohužel předešla tu opravdovou v době, kdy píši tuto reportáž. Text k zasněné Na poli v kukuřici napsal pro zpěvačku Marcel Kříž. Žofie Kabelková vládne jedním z nejlepších hlasů na folkové scéně, hraje si s tóny, jako kdyby své písně malovala, a stoupá s nimi k obloze. Na zámku to znělo spolu s kontrabasem neúnavné Lucie Cíchové moc hezky. Nakonec se Žofie rozloučila písní z filmu Nejasná zpráva o konci světa, ve filmu zpívanou Zuzanou Michnovou.

Kapelu Traband jsem delší dobu neslyšel. V květnu tohoto roku vydali Trabandi novou desku s názvem Domasa. Na této desce kapela tak trochu opouští styl, který písničkář Jiří Zip Suchý nazývá „dumky“ a vrací se k rytmičtějším skladbám, byť nejde o stejnou řeku. Kapelník a autor Jarda Svoboda hledá a nachází. Převážnou část koncertu vedle povinné „hniloby“, což je výraz bubeníka Václava Pohla, byly hrány skladby z nové desky. Na první poslech zaujme tak trošku dylanovsky znějící Pálíš, doutnáš, nehoříš, Krajina v obrazech, typicky skládaná způsobem z obrázků, jak to umí jen Jarda Svoboda, či typický vyprávěný příběh Kalná řeka. Vedle stálice Jany Kaplanové stál na jevišti staronový tubista Robert Škarda. Samozřejmě došlo i na publikem zpívanou Sáru, Lano, i na Černého pasažéra.

Posledním účinkujícím byl liberecký Jarret, který vystoupil v Telči již potřinácté. Milan Medvěd Kolář před vystoupením popřál novomanželům Koblencovým, kteří svatební den slavili koncertem. Jarret pozval na pódium i hráče na pedal steel - guitar Davida Babku, zatím znějícího spíše na desce. Kapela chystá novou desku, která podle mých informací vyjde příští rok. V kapele se hezky zabydlel 198 cm vysoký Vítek Příkazský a spolu s hlavní hvězdou vystoupení, zpěvačkou Hanou Skřivánkovou, ten večer v čepici se štítkem, a Markem Ottlem velmi pěkně hlasově ladí ve vokálech. Ten večer s blížícím se deštěm to Jarretu velmi sedlo a vedle vystoupení Branu, Hradišťanu a Trabandu pokládám koncert Jarretu za vrchol části festivalu, kterou jsem viděl. Večer skončil a předávám klávesnici kolegovi. Tak nashledanou příští rok ve stejnou dobu, milá Telči!