Porta v Řevnicích - pohled Miloše Kellera

Reportáž z Porty v Řevnicích jsme Vám již přinesli, nyní ještě jiný úhel pohledu, tentokrát  postřehy jiného dopisovatele, Miloše Kellera, zde jsou jeho postřehy a poznatky  . . .  cituji

Už se mi ten název nějak opakuje, ale co se dá dělat. Do Řevnic se nicméně jezdí pantografem a doprava po železnici je tam z Prahy velmi pohodlná, rychlá a častá. A tak jsem se tam dvakrát vypravil, abych zažil alespoň kousek portovní atmosféry. Ano, atmosféry, nyní už to slovo lze zcela odpovědně napsat, protože areál řevnického lesního divadla ji má a zcela odpovídá i portovní náladě. Porta je v Řevnicích prostě doma. Husté osídlení v okolí (včetně Prahy) pak umožňuje koncipovat program i v neděli jako celodenní, což se třeba ani v Ústí nedá, natož v jakýchkoliv menších místech a diváků je stále tak akorát. Já tam ale byl chvíli v pátek a chvíli v sobotu.

Tak co jsem viděl a slyšel:

Pátek:

Soutěžící Pětník zůstává vokálně dokonalým ale pořád projevově akademickým, jakkoliv zařadil tentokrát více písní odlehčených či dokonce veselejších. Detailní propracovanost aranží hlasů je ale stále dostává do jakési důstojně chladné pozice. Šťastní a veselí zahráli své hity z Country Rádia (postoupili mezi finalisty soutěže o titul Talent CR) a já byl rád, kvůli nim, že nevyhráli – kotel chuchelského závodiště by je zcela semlel, jejich muzika je opravdu maximálně do velikosti řevnického divadla. Předvedli vcelku promyšlený a poučený folk.

Pak šel nesoutěžně Štěpán Rak. Přijde mi, že si neskutečně užívá své trampství a spontánní ohlas, kterého se mu dostává na takovýchto akcích. Přeci jen potlesk lidí v maskáčích asi zní jinak než lidí ve fracích. A tak se možná předvádí trochu více, než se na trampa sluší – Romantický valčík byl přeci jen trochu mimo, jakkoliv i při něm jsem přemýšlel, kde je ten druhý a někdy i třetí kytarista, co se Štěpánem Rakem hraje.

Pak se opět soutěžilo – skupina D.N.A se evidentně inspirovala skupinou Quanti Minoris (ta později vyhrála) - na tom jsme se s kolegyní Džexnou shodli, ale přeci jen osciluje mezi středověkem a Irskem, což ji činí stravitelnější. Muzika je to dravá a osobitá, ne však zcela ještě usazená. Jako třetí hráli Návrat od Poutníků a ducha písně zcela vystihli. Následovala Kekita Squadra – zvukově sice plné, ale hudebně nějak rozplizlé a výrazově afektované, jakoby do sebe zahleděné umění. Ne, nebude to ve složitosti muziky.

Následující Netřísk z Chodova také nehraje úplně nejjednodušeji, ale tak nějak mi přijde, že hrají, čemu věří – newgrassu, že to není jen póza na zaplnění mezery ve spektru žánrů. A za pozornost stojí jejich housle. Poslední, co jsem viděl a slyšel v pátek byli Tempo di Vlak – živě jsou lepší než z CD, pohodová a příjemná moderní trampská muzika provedením i obsahem, řevnické divadlo je pro tuto hudbu přirozeným prostředím a lidé v něm dvojnásob a tak to fungovalo. Na desce nějak úplně ne.

A co jsem stihnul v sobotu:

No, a pak už mi zase jel ten vlak. Ale nebyl jsem na Portě z našeho redakčního kolektivu sám a tak mě kolegové jistě rádi doplní.