Olešnická kytka - 25. ročník festivalu

Pokud něco organizátorům, T.O. Zmijáci, vyšlo na 110 %, tak to bylo sobotní počasí. Po upršených víkendech a posledních dnech, kdy nás na Moravě více tížila starost, kde se zase vyleje velká voda, předpověď hlásila slunečno a jasno a ta vyšla opravdu do puntíku.

Jaká milá a příjemná změna. Mohli  jsme se konečně  vyhřívat na sluníčku a přioblékání přišlo na pořad dne až ve večerních hodinách, kdy naopak jasná obloha dala rychle vychladnout zemi a obestřela nás ještě studená noc. Rozjásaní a tance chtiví však tuto skutečnost mnohdy ani nepostřehli.

Deštivé počasí uplynulých dnů v olešnickém areálu – zahradě sokolovny, připomínala jen malá lagunka v zadní části zahrady, ve které ale uvízli snad jen ti nejvíce zmožení a to v pozdních večerních hodinách. Lidí přišlo hodně, do areálu snad vyrazili všichni místní včetně nejbližšího okolí a svůj festival si opravdu užívali.  Odhadem se zde v průběhu dne a večera sešlo na 400 lidí, možná i více.

Zpravidla soutěžní festival, který sdružoval spíše regionální kapely vždy na závěr večera doplnily dvě až tři hvězdy, měl letos své 25. výročí, takže se nesoutěžilo. Z bývalých držitelů ceny (podmínkou vyhrát trvale keramickou Olešnickou kytku bylo vyhrát ji alespoň třikrát) se představila kapela Přátelé z Olomouce.

Lidé poslouchali, sousedsky rozprávěli, hospodsky hlučeli, omladina řádila a ti nejmenší si z altánku vedle podia udělali hřiště se vším všady. Pivo se čepovalo na třech místech, kořalky bylo taky dost, káva, gulášek a klobásky pana Šutery, to bylo vedle pití nejčastější olešnické menu.

A to hudební menu začaly od 14,00 hodin Berušky – dneska spíše již Beruny. Dětská kapela, kterou jsme znávali co by trio krásných dívek, se proměnila v ženské trio a z dětských let zůstal jen název. Sesterské duo Aleny a Zuzany Vítových doplnila Anička Drábková. Sestava jde svoji cestou a zaujala jak svým projem, tak svým vzhledem. (https://www.berusky.eu/index.html)

Druhou v pořadí byla country kapela Trampoty (https://trampoty.xf.cz/) z Červených Peček, která dostála svému názvu hned v úvodu. Jejich sedmičlenné sestavě (dvě kytary, basa, banjo, bicí, housle a zpěv) se stále nedařilo správně se nazvučit a tak vytvořili hned v úvodu pěkný časový skluz v programu.

Z jejich vystoupení mne upoutaly jen dvě věci. Kapela odehrála svých asi 10 písní v tonině D dur (jiná tónina nezazněla), druhou byla skutečnost, že ani jedna píseň mne nijak nezaujala. Je pravda, že hráli asi svůj repertoár, ten však jak provedením hry a zpěvu odpovídal zařazení kapely hned na úvod festivalu.

Třetí sestavou byly ostřílení matadoři Tempo di Vlak (https://tempodivlak.nzn.cz/), tentokrát bez Jirky Hanuska, kterého Cowboy (Robin Hill) omluvil s tím, že státnicuje (neodpustil si poznámku, že již po několikáté). Takže oba dva manželské páry Hillovi (Robin a Silvie Ája ) a  Donathovi ( Petr -Bruml) a Ester Wiki Donathová  si střihli svůj repertoár a potěšili fanoušky porcí svých hitů. Je třeba dodat, že Tempo di Vlak byla jediná kapela odpoledne, která si od publika vysloužila přídavek.

Pak přišla na řadu místní kapela s názvem Spekulace, která sklidila zájem místních a bylo vidět, že mnozí z návštěvníků repertoár kapely dobře  znají. Kapela odehrála řadu pomalejších skladeb, projevem bych je nejlépe přiblížil Kamelotům v polovině devadesátých let.

Poté přišli olomoučtí Přátelé – kapela, které se podařilo Olešnickou kytku vyhrát třikrát (naposledy při 18. ročníku) a tak se stali trvalými majiteli této ceny. Keramickou placku – kytku přivezli ukázat a ta se hrdě předváděla po celé jejich vystoupení na podiu. Přátelé dneska mají za sebou druhé CD a jejich trampská muzika má něco do sebe. Kapelník Josef Palec Kadlec písně doprovázel vtipným komentářem, zazněly hity Vysočinou, Táta, Černej den a další.

Epy de Mye (https://www.epydemye.cz/) je trio dvou kytaristů a sličné basistky, která umí nejen hrát skvěle na kontrabas, zpívat, ale zvládá neuvěřitelně valchu a když pánové zmoženi životem uléhají, Lucka vyráží do víru dění.  Spolehlivě je doprovází Líza, která má velké privilegium, být jako pes na festivalech, kde jinak psí kamarádi mají přístup zakázán.

Epydemyáci zahráli svůj repertoár a opět skvěle. Je to až k neuvěření, co muziky udělají dvě kytary, kontrabas a tři hlasy. Lukáš Kazík i Honza Přeslička společně s Luckou Cíchovou – to je dnes jistota kvalitní muziky a dobré zábavy i po skončení oficiální produkce.

Marien, pardubická sestava v čele s Víťou Troníčkem, je vždy zárukou krásných písní. Víťa je silný melodik, jeho texty mají přídech romantiky a hudební sound kapely představuje vícehlasý vyvážený zpěv, písně si navíc můžete na rozdíl od celé řady jiných vždy zazpívat u táboráku. Prostě Marieni dělají muziku, které fandím, v tomto ohledu jsou vždy mí favoriti na předních pozicích.

Kapela nastoupila v tom dobrém čase, avšak publikum se právě dostávalo do varu po večerním gulášku a bůhvíkolikátém pivu, takže hluk z podloubí mnohdy zahlušil pokus o krásné lyrické písně. Pánská část Marienu si střihla svůj epitaf, Marieni zazpívali a mne potěšili Christianou, kterou dnes již moc není z podia slyšet.

Hned po produkci nastoupila další silná sestava a to manželé Stráníkovi – Luboš a Verunka tentokrát posíleni o dalšího hosta. Čas ukáže nakolik stálého. Vedle Víti Troníčka, který manželské duo doprovází již delší dobu a basisty Marienu – Fedi Opočenského se zaskvěl i Zubřík na foukačky a hlavně na banjo a kytaru se objevil nový člen, kterého jsem se Stráníky viděl poprvé, Jarda Matějů, muzikant, který hrál v řadě sestav poloviny 80. let.

Stráníci vystřihli svůj klasický repertoár, dolněný  troníčkovským Mátovým čajem a pak i písněmi, které si dal Jarda, co by bonbónek. Byly to staré šlágry a to tak staré, že pro řadu mladšího publika to byly vlastně novinky. Celé vystoupení pozorně poslouchal i druhý pes v hledišti a to stráníkovic kokršpaněl. Nejdříve oběhl areál a vyloudil co se dalo, aby se pak vrátil na podium co by vítěz.

Vyvrcholení večera přineslo vystoupení tria Miki Ryvola a přátelé (Pavel Zajíc a Pavel Jim Drengubák), kteří hrají vysloveně repertoár ryvolovek. Hlavní slovo má Miki, Pavel Zajíc sekunduje, víc se hraje, než mluví. Pánové opět zvedli ze židlí hlavně starší generaci návštěvníků, závěrečnou Bednu či Terezu si dalo hlediště s sebou, ale dost se zpívalo i při jiných šlágrech z pera Mikiho i Wabiho.

Večer se nachýlil, sluníčko zašlo a cca 21,30 se konala další atrakce Olešnické kytky a to třetí ročník soutěže v pojídání Šuterových párků. Přesně 10 kg párků mělo spořádat sedm jedlíků za 10 minut. Soutěž si uváděl přímo pan starosta Olešnice (velmi zručně a fundovaně) a vítězství obhájil jeho staronový účastník po té, co za 10 minut do sebe nasoukal 33 párků o váze cca 5 – 7 dkg. Druhý, pan Šutera zvládl 28 kousků a na třetím místě bylo 22 ks. Ostatní se dostali mezi 14 – 20 ks. Soutěž byla bedlivě sledována a povzbuzování místních nebralo konce. Tato tradice byla příjemným oživením mezi nazvučováním další kapely.

Poslední dvě kapely večera se již vymykaly dramaturgii festivalu. Jednalo se o seskupení, která měla především lidi bavit a hrát k tanci. První kapelu s názvem Poletíme ? jsem neslyšel a přišel až na posledních 5 - 6 skladeb. Nabyl jsem dojmu že se jedná o dixilendový soubor, který si přesto že měl ve svých řadách zručné instrumentalisty, nehrál na žádné umění. Měl za úkol především lidi rozhýbat a zvednout z laviček.

Texty písní zde nebyly to hlavní sdělení – nakonec při písních Má milá, má milá, Když se dva opijí, Chlastáme na festivalu, Ahoj se moderátorovi večera Jiřímu Moravskému Brabcovi, jinak autorovi vydařených textů, určitě dobře nedýchalo. Taky rytmus a tóniny byly stále stejné, mnohdy jsem měl pocit, že kapela hraje jedno a to samé jen s jinými stupidními slovy. Ale organizátoři asi věděli, proč kapelu zvou, má se jednat o objev, který se předvede letost i na Zahradě. Že by mne něco uniklo ? No nevím, holt již se vzpírám a jsem tradicionalista ale vězte, že na textu písně Má milá, který přikládám mne nepřijde nic úchvatného

Má milá má milá ty jsi zase opilá, má zlatá holčičko si jak hovado ožralá, nekoukej se takhle na mne já to nesnáším, až zas půjdeš za holkama, tak tě nepustím, vařím tu a uklízím, peru šiju a už nevím, emancipovaná se vrací domů ožralá . . .  a refrén je stůj rovně, stůj rovně, prosím tě stůj rovně . . . .

stejně tak verše  . . . a přesto jsem na světě rád, protože může na banjo hrát a komu se to nelíbí ať mi prdel políbí . . .  mně přijde jak rýmovačka povaleče s IQ pod 100 a ani tvrzení, že se jedná o jednoduché písně o složitém životě to neomluví

Ale třeba se někde dočtu, jak se konečně našel někdo, kdo otevřeně zpívá o věcech kolem nás a pojmenovává všechno pravými jmény. No já mám raději krylovky, tam se taky jevy doby pojmenovávaly, ale bylo to trochu inteligentněji vyjádřené, ale doba se mění, dnešní generace asi potřebuje trochu polopatistický systém . . .  a dá se říci, že takové to texty se opravdu vymykají všemu

Pořadatelé žádali své návštěvníky o vyjádření svých plus a minus festivalu, tak se také přidávám . . .

Jednoznačným plusem je, že se festival vůbec konal. Dalším plusem je vcelku dobrá a vyvážená dramaturgie. Za své peníze jsme viděli a slyšeli dost. Občerstvení a sociální zázemí bez výhrad.

Minusem bych viděl především děti vedle podia, jejich jekot a výskání asi muzikantům při produkci moc neprospělo. Trochu mne zklamal zvukař, zvuk mnohdy ulétl jinde, mnohdy se nedařilo nazvučit rychle a dobře. Na druhou stranu zvučit na 5 mikrofonů mnohdy 10 nástrojů není taky sranda. Stejně tak reagovat na ten či onen vstup, když zvukař vlastně písně a kapelu nezná. Ale jde to, a zvládají to jen opravdoví mistři svého řemesla.

Poslední dvě kapely bych nemusel a raději bych slyšel zpívání u ohně, ale chápu, že tuto úlitbu musejí dneska dělat všichni, aby dostali na festival co nejvíce lidí. A za samotné návštěvníky pořadatelé taky nemohou, co naplat, i když zde bylo hodně trampských mundůrů, širáků s liščími ohony, spíše to místy připomínalo jarmarkovou zábavu.

A poslední připomínka. Celý pořad moderoval Jiří Moravský Brabec. Znám tohoto pána velmi dobře a vážím si jeho článků a práce kolem a kolem. Jeho moderování bylo v minulosti pověstné. Na festivalu jsem se ale od něj mnoho nedozvěděl. Nemyslím si, že by Jirka neuměl mluvit o kapelách a vyplnit tak mnohdy 15 minutové nudné zvučení něčím zajímavým, spíše mne přišlo, že to nikoho již nezajímá a nebo, že prostě do zvučení kapel by další projev nebyl žádoucí a zvukař by ho prostě nezvládl.

Pak se ale postava moderátora scvrkla na uvaděče kapel, které než se nazvučily, tak diváci zapomněli, kdo že to na podiu vlastně hraje. Zde se dle mého názoru alespoň patřilo po nazvučení kapelu trochu uvést a přiblížit.

Pro mne se tak na závěr festivalu  zajímavým zážitkem stala známá postava Míly Janči zvaného Pirát z Adamova u Brna, který na festival dorazil se svým vytuněným trakařem, který sám o sobě váží přes 60 kg. Zájem a nadšení, s jakým mi Míla vysvětloval, co jeho tlačítko všechno má a umí, mu musí závidět každý fanda do čehokoli.

Kdyby s takovým nadšením přicházeli účastníci na festival, pak by určitě platilo, že přišli hlavně za muzikou a pak teprve za zábavou. Toto již ale dávno neplatí a to nejen u Olešnické kytky. Hold si musíme zvykat, že ty krásné doby se již nevrátí a to i u těch menších festivalů. Je to o zábavě, muzika a její interpreti se dostávajií na druhou kolej.