Oldřich Janota jeho profil na Proglasu dnes

ze stránek Proglasu převzato, neupravováno  . . . cituji

V listopadovém čísle měsíčníku FOLK si můžete přečíst rozhovor Milana Tesaře s Oldřichem Janotou. Rozhlasovou verzi rozhovoru jsme vám nabídli v dubnu v pořadu Jak se vám líbí a vy ji najdete v našem audioarchivu. Přepis části rozhovoru si nyní můžete přečíst i zde. * Šedesátiminutový profil Oldřicha Janoty vám přineseme v rámci týdeníku Slyšte, lidé! v sobotu 11. prosince od 19.15.

Rozhovor s písničkářem Oldřichem Janotou 

Loni jste vydal nové album Ora pro nobis, první po 12 letech. Čím byla způsobena ta dlouhá pauza? 

Teprve když se ohlédnete zpět, vidíte, jak rychle čas utíká. Těch dvanáct let mi připadá jako chvilka. 

A jak jste tedy tu chvilku strávil? 

Na cestě. Matematik zkoumá ve vzorcích, tesař zkouší život stavěním lodí. Já si ohmatávám svět skrze hudbu. A to je nekonečná cesta. Nahrávky jsou dnes to nejdůležitější, pokud chcete, aby o vás vůbec někdo věděl, ale já jsem ty léta strávil živou hudbou, koncertováním. Přesto nemám pocit, že bych něco zmeškal.  

Hned na začátku alba posluchače překvapíte krátkou skladbičkou Lanovka, ve které jste zhudebnil nápisy z lanovky na Petříně. Zpíváte, co všechno je v prostorách lanovky zakázané („jíst, pít, pískat, zpívat“) a potom ta slova různě deformujete. Jak tento nápad vznikl? 

Celé album má jako ústřední bod mariánství: jednak mariánský kult a potom přímo postavu Panny Marie. A právě na vyhlídce u strahovského kláštera je socha Panny Marie z Exilu, která byla častým cílem procházek s nejmladší dcerkou. Je to taková naše radost, přinést tam kytičku, lísteček. A jednou jsme při čekání na lanovku na Újezdě objevili u pokladny krásný verš o tom, co je v lanovce zakázáno: „jíst, pít, pískat, zpívat“. Je to velice hudební věta a zároveň až buddhistická: vyčerpává formou zákazu svět v jeho základních podobách. Říkal jsem si, že toto je moje domorodectví, moje Nová Guinea: čekám u lanovky, čtu si v předpisech Dopravních podniků a začnu si to prozpěvovat. Když jsem si koukal na texty afrických zpěváků, tak to mají podobně. Třeba že dívky lépe pohlížejí na toho chlapce, který chodí do práce.

Zmiňujete procházky s dcerou. Na konci alba najdeme jednoznačně dětskou píseň Hříbátko. To je dceřina tvorba? 

Ano, to vzniklo jednou cestou vlakem do Hradce Králové. Ve vlaku se moc krásně hraje na kytaru, když zrovna v kupé nikdo není. Ono se to tak vznáší a pražce bubnují. Brnkal jsem si takový kytarový rif, jak to teď hrajou ti afričtí rockeři, a Nika si k tomu zpívala: „Hříbátko se krásně nese.“ Asi bylo nějaké za oknem na louce. To je jako dětské obrázky. Velmi prosté a jímavě naivní. Když o někom řeknete, že je naivní, tak to má spíš negativní nádech. Ale naivita může být také silná schopnost stát u zrodu věcí, před rozumem, u jejich původní čistoty. Mně by se líbilo tak umět skládat texty, ale už to nejde, jako nejde namalovat ten dětský obrázek. 

Na obalu alba vidíme obličej Panny Marie, obklopený hvězdami. Maria se zobrazuje s dvanácti hvězdami kolem hlavy a těchto dvanáct hvězd má na své vlajce Evropská unie. Je pro vás mariánství a potažmo křesťanství jako takové duchovní dimenzí současné Evropy? 

Evropský prapor je jednoznačně mariánský. Někteří známí si mysleli, že si dělám legraci, když to říkám, a to zase překvapilo mne. Myslel jsem si, že všichni takto chápeme, kým se Evropa zaštítila. Ne že by Panna Maria byla soustředěna jen na Evropu, to tak samozřejmě není. Ale Evropa se k Panně Marii přihlásila jako k tomu, co ji sjednocuje a v čem hledá své útočiště. Prapor přeci sjednocuje, že? Spory kolem eura pak už nemusí působit tak osudově.

Na album jste si pozval řadu hostů. Podle čeho jste je vybíral? 

Původně jsem chtěl mít takovou řekněme komunitní kapelu, složenou z lidí, se kterými se setkáváte v každodenním životě. Děti, známí ze školy, třeba i prodavačka z krámu, kam chodíte pro rohlíky… Moc se mi to nepodařilo, vlastně vůbec, ono založit lidské společenství není jen tak. Ale přesto na albu něco z toho zůstalo. 

Co sám rád posloucháte? 

V poslední době jsem poslouchal hlavně africkou hudbu. Dost mi pomohlo setkání se Salifem Keitou v Ostravě na Colours. A taky Wailers v Trutnově. Uvědomil jsem si, co tyto kapely, ač z různých koutů světa, mají společného a čím se liší od kapel českých. Radostí. Mluví o duchovních věcech stejně přirozeně jako ptáčci, radostným, živým zpěvem. „You can sprinkle love like butterfly,“ abych citoval toho zpěváka, co teď u Wailers zpívá za Boba Marleyho. Což bylo od něj dost odvážné, v Trutnově, kde posluchači „sprinkle“ leda tak kelímek s pivem. Říkal jsem si, že by bylo dobré mít také takovouhle rastamanskou svobodu zpívat o duchovním světě jako o něčem, co je pro člověka to nejpřirozenější a nejobyčejnější. 

Jak teď vypadají vaše koncerty? 

Rád hraju své sólové věci, ono je to nejvíc v souladu s mojí aurou, řekněme. Zkouším také dotlačit muzikanty z alba Ora pro nobis, aby se písně z cédéčka naučili naživo, abychom mohli hrát jako kapela živě. Ale je to nadlidský úkol.