Na návštěvě u Nezmarů

Hanka Hosnedlová pro Music Open . . .  cituji

Letošní závěr sezony cyklu Na návštěvě u Nezmarů na domovské scéně Jeremiášovy koncertní síně tentokrát vyplnily nejen nezmarské písničky klasicky vyprecizované, ale i naprosto nevšední vystoupení, které bylo velice příjemným překvapením pro většinu diváků ze zcela zaplněného hlediště. Jako hosté se totiž na pódiu prezentovala v samostatném, zhruba půlhodinovém programu čtveřice kontrabasistů, kteří si dali název Quo Vadis Bass. Na rozdíl od otázky v názvu sdružení řekla bych, že tato čtveřice ví naprosto přesně, kam kráčí a kam kráčet chce. Ukázat, co všechno jejich nástroje dokáží.

V prvních okamžicích, když se na jevišti objevily čtyři basy se třemi mladíky a jejich činorodým učitelem Jiřím Pichlíkem, byly z publika cítit smíšené pocity očekávání, ale i mírné nedůvěry. Hned ale po první skladbě zaburácel sálem mohutný potlesk a atmosféra naráz přerostla ve spontánní objevitelské nadšení. Publikum okamžitě přijalo speciální kvarteto do náruče své přízně a bylo ochotné mu naprosto bez rozmýšlení a zvažování odpustit i drobné nedostatky a ujetí, které v průběhu vystoupení zaznamenalo nejen ucho hudebního odborníka.

Vlastně, když to slovy mé kamarádky z Austrálie, která mě na koncert doprovázela, shrnu, tak to k tomu tak nějak samozřejmě patří: „Vůbec mi to nevadí – jsou mladí, nadšení, je vidět, že je to baví a dovedou posluchače zaujmout a strhnout. A to je dar, který nenahradí sebepreciznější bezchybná hra. Žádná dokonalost nenahradí srdce, a to bezesporu tahle čtveřice má.“Pokud mám mluvit sama ze sebe, tak na mne opravdu zapůsobila nejen výjimečnost tohoto nezvyklého hudebního uskupení, ale i živelnost hudebníků a určitá odlehčenost celého vystoupení, které nadchlo i generačně naprosto různorodé publikum. Napomohl k tomu žánrově pestrý (od Bacha po Vlacha) ale pro danou prezentaci dobře volený výběr skladeb, který dal vyniknout možnostem, pro laika naprosto netušeným, jež kontrabas poskytuje. Ale svůj podíl na daném dojmu měla sice viditelně amatérská, ale pohodově úsměvná civilní komika mladého basisty Libora Heřmana, který se odvážně ujal role moderátora. Skvěle mu sekundoval i jeho kolega Petr , vstupující do proslovu jak s evidentně připravenými slovními gagy, tak s okamžitými, ale pohotově vtipnými nápady.

Ačkoliv jsem už na kontrabas slyšela různé unikátní výkony, včetně sólových, musím přiznat, že tohle vystoupení bylo pro mne naprosté, ale velice příjemné novum.