Myšlenka Honzy Hučína

Při čtení jedné z ligatur tohoto přispivatele jsem narazil na myšlenku, která mne zaujala a nebo spíše zde Honza vyjádřil to, co mne leží v podvědomí dlouho a sám s tím velmi bojuji s kolegy muzikanty, ale nedovedl jsem to přesně definovat. Je to cit pro atmosféru, společnost, která mne poslouchá a její složení.

Znáte to asi také. Hospodské muzicírování – někdy více klidu a poslouchání, ale spíše hluk a bavení se, v tom lepším případě zpěv s sebou alespoň podstatné části publika. Čím hlasitěji chcete bavení přehlušit a zaujmout, tím hlasitěji se bavící baví, mnohdy na sebe doslova křičí.

Jistě, do hospůdky se lidé chodí setkávat, bavit se a třeba i poslouchat. Ale pokud se zde hraje a já se chci jen bavit, nechápu, proč si nevyberou jiný den a nebo jinou část hospodského zařízení. Ale lidé jsou již takoví.

Mnohdy ale chybí i cit na straně muzikantů. To, jak vtáhnout lidi do děje, jak si je připravit právě pro tuto píseň, jak vygradovat danou chvilku hraní a naopak, kde udělat přestávku, kdy ubrat plyn.

Dnešní „živá country“, jak hospodské hraní inzerují majitelé podniků, to jsou mnohdy připravené sety, kde nikdo nepátrá, jaká je nálada a a jací lidé mne poslouchají a zda se právě teď hodí víc Montgomery nebo John Hardy. Alespoň, že ty lepší sestavy střídají rytmy, toniny a hlasy. Ale s písněmi a jejich nasazováním to mnohdy hodně skřípe.

Osobně s tím bojuji spoustu let a nemálo mne rozladí, když se do připraveného rozjetého lidského hemžení, které se konečně chytlo a jde s sebou, kolegové vypálí přestávku a nebo píseň, která se v danou chvíli vůbec nehodí a celé to srazí zpět. Nemluvě o písních o 20 slokách prokládané sóly ne sóly, kdy příslušný sólový nástroj jen otrocky kopíruje dvacekrát předtím odzpívané. A je-li přítomno ještě spousta solistů, pak jsou některé písničky téměř nekonečné. A jelikož v tom hospodském ruchu mnohá sola již u vedlejšího stolu není neslyšet, lidi se opět začnou bavit, byť by stačilo jen tak málo.

Kdysi jsem si myslel, že to mnozí snad dělají schválně. A byli i tací co říkali – vykašli se na to, stejně je jim to jedno, brnkej, pij a jez a nedělej vlny. Nikdo ti o to nestojí. A já si pak připadal jak flašinetář, který točí 10 minut klikou se stále stejnou písní.

Nadělal jsem si svou snahou si alespoň zaplacené pivo a párek zasloužit a lidi i trochu bavit mnoho nepřátel mezi muzikanty a kolegy. A ikdyž dneska jsem to již vzdal, pořád jsem tak trochu za rebela a potížistu.

Dlouho jsem si kladl otázku, proč tomu tak je a říkal si, hold je to tak, až teď Honza Hučín mne opět utvrdil, že to není jenom můj osobní problém. I když jeho podstata je vlastně v penězích. Předem napsané, na OSU zaslané play listy vlastně oficiálně vystupujícím muzikantům neumožňují se odklonit od repertoáru a dát tam teď tuto píseň,protože by byla lepší -  prostě to nejde. Proč se to ale nedaří v hospodské živé muzice, vlastně ničím nesvázané, tomu nerozumím.

A nebo vlastně rozumím, chybí nám cit, souznění, kdysi tak přirozené a dnešní dobou zplundrované do něčeho jiného. A když se to tak nějak sejde, najednou všichni říkají, dneska bylo perfektní hraní, ikdyž se vlastně hrálo stejně. A ono to vlastně všechno bylo jen o řadění písní a jejich výběru, který si sedl do atmosféry a lidí, kteří při hraní byli zrovna přítomni.

Jak jednoduché a přitom složité.