Muzika - Hrádek u Rokycan - letost moc uplakaná

...aneb když "chčije a chčije" ani sponzora neuvidíš

Festival Muzika (Hrádek u Rokycan): 6. - 8.srpna 2010

Vlastně jsem se ani nedivil. Málo Muzik v Hrádku u Rokycan přešlo bez deště, a protože jsem ty dvě poslední (prý slunečné) zdárně vynechal, neměl jsem ani moc s jakou jinou realitou srovnávat. Doufal jsem, to ano. Zvláště pro tu změnu i svůj doprovod. Velké překvapení se žel nekonalo, a tak s neustávajícím rytmem swingujících kapek, za jakékoli denní chvíle, hudby či ticha jsem se usedavě zaposlouchal.

První den uváděli festival nejenom všech folkových hvězd právník a toho času kořenem či vrtochem skot František Urbanec a samojediný si sponzor a tvůrce i producent festivalu a občasný hudebník Jaroslav Samson Lenk. Po krátkém přivítání, delším představení, a ač dlouhé, přesto vtipné promluvě o nedostatku sponzorů nejenom na vánočním trhu, pokročeno bylo k uvítání první kapely. Po celý večer a noc v přestávkách mezi nazvučováním sic sláblo počáteční nadšení uvaděčů, ale nudné provázení festivalem to nebylo, popřípadě se dalo zajíst u nepřeberného množství stánků.

Festival zahájila kapela Frýda & company, vítěz to soutěžních Štaflí Rádia Samson. Ač nositelka jména a frontmanka kapely okouzlovala diváky množstvím jazyků, v nichž zpívala, její angličtina, francouzština či španělština přes svou zvukomalebnou rozdílnost splývaly v jeden uniformní shluk tónů. Vícero převzaté věci napříč žánry tak nepříjemně splývaly v jeden zvuk. Můžeme jen doufat, že na jejich CD, které v rámci svého vystoupení uvedli v světlo světa pohárkem Samsonovým, bude k rozlišení skladeb stačit opravdu jen poslech.

Snad jediným, který letošní ročník odehrál na forbíně, byl Jindra Kejak. Jeho tradičně xenofobní promluvy i naivní texty zpívané povětšinou na cizí známé melodie, tak byly dobré opravdu jen na vyplnění mezery při nazvučování další kapely.

Tou byla Eliška Ptáčková a její Acoustic sound - pro mne nejpříjemnější překvapení celého festivalu. I když bylo mnoho jejich skladeb z repertoáru jiných světových hvězd folkrocku a jazzu, jejich osobní aranžmá, sehranost nástrojů i hlasů dávají poznat, že o tomto uskupení ještě hodně v dobrém uslyšíme.

Následující šoková akce v podobě volného uskupení B.A.M. alias Bohemia acoustic music by více slušela na závěr celého programu či spíše jako noční zábavové hraní. Jejich revival všemožných světových hvězd a hvězdiček od popu až k metalu možná někoho nadzvedl, ale většině trochu citlivějších uší dal odlehnout nejdříve s Karlem Plíhalem.

Před folkovým bluesmanem Plíhalem se stačila ještě vejít skupina COP a pak již následovala plejáda víceméně domácích. Tradičně příjemně folkového Samsona a jeho partu vystřídal Slávek Janoušek, nejvíce teď účinkující s Lubošem Vondrákem, s kterým hrával v osmdesátých letech a s nímž získal i svou první Portu. Páteční večer pak uzavřela skupina Hop Trop, trocha toulavé trampské písně do pelíšků.

Druhý den se již od časného rána nesl v duchu soutěže "začínajících" kapel. I když se nezačalo skrze počasí přesně v deset hodin, díky výpadku několika účinkujících skončila soutěž před hlavním programem. Soutěž tradičně dramaturgicky vedl a uváděl Milan Belmondo Plch.

Pro větší přehlednost vezmu je abecedně, a tak musím začít hned tím nejhorším. A je to! je skupinou dam středního věku, jež by měla zůstat u táborových ohňů a halekat si na lesy. I občasná výpomoc v podobě zasloužilého perkusisty Petra Balíka Vohnouta nemůže na jejich nekvalitách nic zásadního vylepšit.

Skupina Alison, to je káva velkobritská – Skotsko, Irsko – co si račte přát. A k téhle kávě patří zejména housle, něco rytmického a píšťala, avšak právě flétny, i když občasné, byly hlavním mínusem celého vystoupení. Druhým mínusem byla volba repertoáru - táhlejších písní, když důvod volby se ukázal při zařazení tradičnějších rychlejších rytmů. Hlavní mužský zpěvák Tonda Vyšehradský nestíhal artikulovat a často polykal s koncovkami i celá slova. Jinak bylo vystoupení výborné, jednotlivé zpěvy – čisté a zajímavé hlasy, sbory i jednotlivé nástroje, kde bych vyzvedl zejména hlas Áji Boháčové a housle Vítka Adamce. Jejich celkové čtvrté místo však pro mne bylo spíše překvapením.

Grošáci ze skupiny Appaloosa, to byla zcela jiná třída, jež nastavila laťku hodně vysoko, a zcela oprávněně se dostali na žebříček vítězů. Velmi podobný styl hudby jako u předcházející skupiny, i když přeci jen více severský a více country, byl okořeněn zejména vlastními skladbami, jimž dominovaly výrazné a sezpívané vokály. Velký výkonnostní skok, ale rozdíl jen jedné příčky. Dalším zřejmým adeptem na stupně vítězů se ukázala skupina Bonsai č. 3. Tato v zásadě již stálice naší folkové scény se prostě nehorší a umí dobře zahrát. Navícero kapelník Vašek Koblenc přibral před rokem do skupiny novou zpěvačku Živanu Stupkovou, která dělá více než čest svému jménu a v dobrém slova smyslu svým živelným a čistým hlasem probouzí ve starých písničkách nový život. Nástrojově nebylo co vytknout a za jediné malé bezvýznamné nic lze označit jen občasně rozjeté vícehlasy. Snad by to chtělo jen nějaké nové písně, nejlépe i nějakou tu ucamranou hitovku, smyčců i energie na to mají na rozdávání.

Dalším v abecedním pořadí a na dlouho posledním výkonnostně silným uskupením byla skupina Flashback. Tohle bluegrassové seskupení už jsem neslyšel poměrně dlouho a bylo pro mne tak velmi milým překvapením. Zkrátka jim to výborně šlapalo, i přes často autorskou tvorbu měly skladby výraz a švih. Jediným mínusem tak byl příliš nenápadný až tichý projev hlavního zpěváka Jana Kejvala. Každopádně výrazný kandidát na stupně vítězů, páté místo rozhodně neodpovídalo předvedenému výkonu (asi málo přítomných fanoušků modré trávy).

Do cíle zbývá sice ještě polovina (skupiny Fajnbeat a Zatrest se soutěže nezúčastnily), ale až na poslední z nich byly výkony povětšinou bída a utrpení. Kámen úrazu Kamenu úrazu byl všude kam se ucho dovlnilo. Velmi špatný mužský zpěv i sbory nezachránil ani barevný hlas zpěvačky Kateřiny Kučerové, který až často prokazoval svou neškolenost. Nejhůře pak celkový zvuk kazila přehlušující elektrická kytara.

Velké problémy se zpěvem mělo i následující uskupení Pavel Houfek band. Nebylo slyšet snad jediné nerozjeté sbory a Pavel Houfek přes příjemně barevný a výrazný hlas měl velké problémy s artikulací. Ani nástrojová vytříbenost a um tak nemohly zlepšit celkově velmi špatný dojem.

Skupina Špunt více než s hlasy či nástroji bojovala zejména se svou nevýrazností a unylostí, přesto mezi jednookými králem a celkové šesté místo. Skupina Twisted Timber, to bylo od každého z předchozích co špatného si račte přát, nevýrazné nástroje i když řekněme s přivřenýma očima sehrané, ale o to více nesecvičené sbory a velmi špatný sólový zpěv.

To nejlepší nakonec, to je zet jako Zhasni. Zhasni, to jsou především texty, nějaká ta melodie hraná na doprovod – kapelu – jen potřebnou nutnost. Nezanikají tím jednotlivé nástroje či občasné vícehlasy, ale vše to hudební okolo slouží zejména k umocnění textů. Při vystoupení na Muzice měla sice zpěvačka Irena Vaňková trochu "nastydlý" hlas a Kuba Horák neustále něco rýpal do vlaštovčiny nohavice, ale posílané písně nemusely diváky dojímat ani unavovat štěstím, aby si zaslouženě doletěly pro první místo.

Součástí open scény bylo i vystoupení několika hostů. Jako první zahráli asi v polovině programu osamocení muži z Hlubokého nedorozumění. Bez ženského hlasu jim to neznělo vůbec špatně - více trampsky a méně folkově, ale zejména více odlehčeněji, jakoby jim ženský element přinášel nepoměrně více nervozity. Hostování potom uzavíralo čundrcountryshow skupiny Bodlák. Tentokrát svým hudebním projevem působící více jako horší ze soutěžících.

Druhý večer uváděl moderátorský matador Zdeněk Schwager a byl to až na výjimky večer plný legend, které nepřinesly žádné nepříjemné překvapení. Jedinou výjimku tak v zásadě tvořilo jen českoaustralské spojení Blue Label, jejichž písně byly z dob před třiceti lety a špatného provedení. Starší a pokročilé legendy přinášely s sebou mnoho příjemného a precizně předvedeného potěšení proslulých písní v často nově vyvětraných hávech.

Na pódiu tak postupně defilovali skupiny a interpreti jako Poutníci, Robert Křesťan s Druhou Trávou, Pacifik, Rangers (band) či Nezmaři s Mikim Ryvolou. Závěr potom patřil Semtexu - nejlepší kapele na světě, jejíž výbušné vlastnosti jsou známy podstatně dál, než dohlédnete z plzeňské věže.

Festival Muzika patří dlouhodobě mezi nejvýraznější akce tohoto druhu u nás. Nejenom výjimečný přírodní amfiteátr a lepší přístup ke kapelám i divákům, ale zejména originální dramaturgie patří k nosným devízám této přehlídky "dobré hudby". Letošní ročník nutno říci byl trochu slabší na obsazení i hudební překvapení. Ať již za to může krize, počasí či únava, důvěřuji pořadatelům, že následující výroční dvacátý ročník předvedou z Muziky to nejlepší.

Výsledky Open scény:
1. Zhasni (28 bodů)
2.-3. Appaloosa (25 bodů)
2.-3. Bonsai č.3 (25 bodů)
4. Alison (23 bodů)
5. Flashback (20 bodů)
6. Špunt (12 bodů)
7.-8. Pavel Houfek Band (10 bodů)
7.-8. Kámen úrazu (10 bodů)
9. Twisted Timber (6 bodů)
10. Ajeto (4 body)