Mandolína

Mandolíny patří mezi strunné nástroje drnkací a mají blízko např. k loutnám. Dnes se používají nejčastěji asymetrické mandolíny typu F v houslovém ladění (kvvintové ladění G, D, A, E). Za předchůdce současné mandolíny je považován nástroj zvaný mandora, což byla v podstatě malá loutna.

Název mandora se však v historii užíval pro větší množství nástrojů loutnového typu s různým počtem strun a různé velikosti. Mandolína se objevuje už ve Florencii v 16. století jako mandore nebo mandola.

Svůj název získala od mandle - mandlovitý tvar má její tělo, vypouklé dno a takový mírně slzovitý obrys opravdu připomínající plod mandloně.

Odborná literatura popisuje předchůdce mandolíny (mandoru, mandolu nebo kvinternu) jako nástroj loutnového typu s plochým struníkem, korpusem, který bez přerušení přechází v krk, obloukovou hlavicí a čtyřmi sborovými strunami laděných v kvintách. Je arabského původu a přišla do Evropy ve středověku (Encyklopedický atlas hudby - Ulricha Michelse)

Do Evropy se "pra-mandolíny" dostávaly mimo jiné i jako kořist z křížových výprav a dobrodružných cest na Blízký východ. Nejstarší evropské modifikace nástroje vznikaly pravděpodobně ve Francii (mandore), avšak za kolébku samotné mandolíny je považována severní Itálie. Vzniklo tady několik typů mandolín označovaných jako milánská, neapolská nebo sicilská.

Za zásadní pro další vývoj byl považován Neapolský typ, který se objevil počátkem 18. století. Mandolína svým tvarem připomínala rozpůlenou hrušku - zadná vypouklá sestava sestávala z jednotlivých dřevěných pásků, plochá vrchni deska byla za kobylkou mírně zalomená. Neapolský typ taktéž používal již čtyři sbory (dvojice) strun v houslovém ladění.

V 18. století nacházela mandolína uplatnění především v lidové hudbě a byla považována spíše za nástroj nižší kategorie. Přesto se dochovala řada původních skladeb napsaných pro mandolínu (Niccola Paganini, Antonio Vivaldi či Ludwig van Beethoven.

Do Spojených států se nástroj dostal na konci 18. století a už ve století 19. vznikají v Americe různé spolky a orchestry složené z hráčů na neapolský typ mandoliny. Koncem 19. století a počátkem století 20. došlo ve Spojených státech k několika výrazným konstrukčním změnám nástroje. Známá je především reforma Orvila Gibsona, který inspirován tvarem a zvukem houslí mandolinu zploštil a také vylepšil její zvuk. Původně kulatá ozvučnice byla nahrazena dvě ozvičnicemi ve tvaru písmene "f", což bylo dáno také inspirací houslemi.

Zatímco tyto mandolíny z konce 19. století mají ještě symetrický tvar, asymetrický typ F, vyráběný od roku 1923, je dnes rozšířenější.

Pak mandolina prošla řadou úprav, které měly odstranit nedostatky nástroje především v hlasitosti (vznikaly verze jako mandobanjo, či mandoliny, které měly přidány kovové rezonátory - vzniklaly tak rezofonické mandoliny). Postupné elektrifikace a nazvečení nástroje ale vše vrací zpět ke klasice a mandolina je snímána zpravidla jako akustický nástroj představěným mikrofonem. Ale existují i elektrické mandoliny.

Druhým tlakem na změnu byla potřeba většího tónového rozsahu, proto vznikaly odvozené nástroje mandolinové řady. Dnešní mandola (nezaměňovat s původní mandolou z historie) má ladění o kvintu nižší než mandolína, mandocello je ještě mohutnější a zní o oktávu níž než mandolína. Existuje také mandobas, mandolinová obdoba kontrabasu s kvartovým laděním E, A, D, G.

Dřívější hra prsty je dnes nahrazenou hrou trsátkem, mandoliny mají krátký dozvuk, nelze tedy na ně hrát dlouhé tóny jako napřiklad smyčcem na housle. Problém krátkého tónu částečně řeší zdvojené struny - zatímco jedna struna doznívá, druhá se ještě chvěje a vydává tón. Ale i zde najdeme rozdíly. Delší dozvuk má např. portugalský typ nástroje.

Mandolinové orchestry byly ve Spojených státech populární do konce 20. let, přibližně v této době však mandolínu začínají ve velkém používat americké venkovské soubory a mandolinovým virtuozem se později stává např. zakladatel bluegrassu Bill Monroe, který svou první kapelu sestavil v roce 1939.

Dnes patří bluegrass k žánrům mandolině zaslíbeným. Mandolinisté také často patří mezi průkopníky nových stylů od bluegrassu odvozených.

K nejdůležitějším osobnostem newgrassu patří Sam Busch nebo David Grisman, či u nás bývalý mandolinista brněnských poutníků - Jiří Plocek, který založil v první polovině 90. let progresivní a žánrově naprosto originální kapelu Teagrass.

Z dalších významných českých mandolinistů je to především v Americe žijící Radim Zenkl, mezi žánry rozkročený Petr Vrobel či zástupce mladší generace, Martin Krajíček - zakladatel KK bandu.