Luboš Andršt

“S kytarou se nedá podvádět”

“Jezdil jsem hodně na vodu a tam každý tak trochu hrál,” odpovídá Luboš Andršt (* 1948) na otázku, proč začal hrát na kytaru. Učil se sám a od svých 18 let hrál s amatérskými kapelami. Vzpomíná: “Najednou jsem zjistil, že je o mne zájem a na jiné věci, jako je škola, skoro nemám čas. Když jsem pak v roce 1969 hrál s Framusem Five a od roku 1970 s Jazz Q, došlo mi, že tohle je má životní cesta, po které už nějaký čas jdu, aniž bych to tušil. Muzika si mě sama našla a udělala si ze mne svého služebníka.” Učil se nejprve z nahrávek (“Hodně jsem stahoval muziku z magneťáku a to je nejlepší sluchový trénink”), avšak za důležité považuje i teoretické znalosti: “Čím víc toho o muzice víte, tím lépe pro vás. Je dobré udělat si v hlavě pořádek a vědět, co děláte, když hrajete. Vědět, proč něco bude znít dobře a něco ne, co všechno objevily a vytvořily předcházející generace muzikantů. Říká se, že nejkrásnější květiny rostou na hnojišti a podobně nová hudba vyrůstá z té starší. Z těchto důvodů bych byl rád absolvoval klasické vzdělání, ale nebylo mi to předurčeno.” Hudební školu si Andršt vyzkoušel spíše naopak, jako lektor na různých kurzech a dílnách. Během nich pochopil, že “škola pomůže jen vyvoleným, tedy talentovaným a pracovitým, kteří si ale koneckonců dokážou pomoci sami”. Velkým Andrštovým oblíbencem vždy byl B. B. King. “Rychle jsem vycítil, že slavní kytaristé té doby, kteří jsou pořád senzační, si od něj hodně berou. Tak jsem si řekl, proč bych chodil ke kováříčkovi – například ke Claptonovi –, když můžu jít rovnou ke kováři,” vysvětluje. Sám měl možnost dvakrát vystoupit se svým “velkým učitelem” na jednom pódiu: “To mi asi zařídil můj strážný anděl jako odměnu za dlouhou službu v téhle muzice. Jiné vysvětlení pro to nemám. Byl to samozřejmě vrcholný zážitek a obrovská satisfakce za mnohaletou dřinu a výdrž i přes všechny ty ústrky minulého režimu. Jednoduše jsem si sedl vedle něj, kapela rozjela dokonalý groove a nad tím jsem slyšel jeho hlas a kytaru. V tu chvíli jsem si připadal, jako bych se právě vrátil po hodně dlouhé době domů.” Obecně pak Andršt dodává: “Z každého setkání s dobrým muzikantem si něco odnesete, ať to byl Paul Jones, Katie Webster nebo B. B. King. Vidíte, že všichni jsou úžasně profesionální a svým způsobem skromní. Vždycky se mnou jednali jako rovný s rovným a to platí i v případě těch, s kterými jsem nehrál, ale měl jsem možnost s nimi mluvit v zákulisí větších festivalů, kde jsem dělal předskokana.Vedle B. B. Kinga považuje Luboš Andršt za své velké vzory Alberta Kinga a Alberta Collinse a – jdeme-li hlouběji do minulosti – T. B. Walkera a Roberta Johnsona. Vedle blues se později začal zajímat i o jazzovou scénu, která mu nabídla “opravdu bohatou paletu”: Wes Montgomery, Joe Pass, Jim Hall, George Benson, Larry Coryell. Z rockových kytaristů pak zmiňuje Erica Claptona, Jimiho Hendrixe, Mika Bloomfielda, Garyho Moora, Robbena Forda a další. Z muzikantů-nekytaristů si rád poslechne saxofonisty Johna Coltraina nebo Charlieho Parkera.  Za své první profesionální angažmá Andršt považuje hraní s Framusem Five v roce 1969, avšak oficiálně je profesionálním muzikantem (svobodné povolání) od roku 1971. Dodává však: “V tehdejší deformované době to na uživení moc nebylo. Váš honorář nebyl odvozen od tržby pořadatele, ale po vykonání zkoušky před komisí vám byla přidělena kvalifikace, která znamenala stejný honorář, ať jste naplnil Lucernu, nebo Redutu. Bylo to velmi ponižující, trapné a hloupé. Lepšit se to začalo až v polovině 80. let, kdy mi byla přiznána nejvyšší kvalifikace a režim už začal ztrácel svou sílu.” Po listopadu 1989 byl sice trh svobodný, ale pro změnu nebylo kde hrát: “Původní pořadatelé končili a noví ještě neexistovali.” Dnes se ovšem Luboš Andršt považuje za živý důkaz toho, že uživit se touhle “jazzovou” muzikou dá. “I když miliony nemám,” dodává s úsměvem a vysvětluje: “Abych se uživil na platformě jazzu a blues, musím hrát se čtyřmi kapelami, psát muziku, nahrávat, jezdit sem tam do zahraničí a ročně odehrát asi 200 vystoupení.”  V současné době Luboš Andršt nejčastěji koncertuje se svou kapelou Luboš Andršt Blues Band, která nedávno díky novému členovi Janu Holečkovi (zpěv, varhany) přitvrdila. Druhou kytaristovou sestavou je jazzová Luboš Andršt Group, se kterou loni vydal nové album Moment In Time. “Jazz vypadá jako mnohem náročnější muzika než blues a formálně také náročný je, ale dá se naučit. Stačí dřít šest až osm hodin denně po dobu asi pět let. Ale blues chce od muzikanta víc. Musíte tam dostat kus sebe. Tedy hrát kontrolované emoce a přitom nepřekročit jisté stylové hranice,” vysvětluje kytarista, který dále vystupuje s Michalem Prokopem v jeho Framusu Five a také s triem Prokop–Andršt–Hrubý Unplugged. Na otázku, čím je pro něj kytara výjimečná ve srovnání s jinými nástroji, odpovídá jeden z našich nejlepších kytaristů zeširoka: “Kytara se v historii používala především jako doprovodný nástroj a jistě proto je dnes všeobecně oblíbená. Hraje se na ni rukama – během hry tedy můžete zpívat –, dají se na ni hrát akordy a můžete ji mít stále po ruce. Důležitou úlohu v tom sehrává i způsob tvoření tónu pravou rukou, což je úhoz – podobně jako je tomu u bicích nástrojů. Kytara tak může velice přesně a pregnantně vyjádřit rytmickou složku, důležitou právě u doprovodu. Díky elektrickému snímači a amplifikaci se kytara stala také sólovým nástrojem rovnocenným těm ostatním, kterým se do té doby nemohla pro svůj poměrně slabý a křehký zvuk rovnat. Tón můžete ovlivnit v barvě i v ladění. Můžete jej natahovat a také s ním vibrovat. Do hry tedy můžete přímo přenést své hudební cítění, pokud nějaké máte. Když je ale nemáte, hned se to na kytaře prozradí. Nedá se tu podvádět.”

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk  7-8/2010