Libor Šmoldas kytarista od Pána Boha

V předminulém díle seriálu o kytaristech jsme si představovali Davida Dorůžku, jednoho z nejvýraznějších představitelů mladé české jazzové generace. Generace, pro kterou není problém spolupracovat se špičkovými muzikanty z celé Evropy i zámoří. Dorůžkův o dva roky mladší kolega Libor Šmoldas (* 1982) nedávno nahrál v USA album, z větší části autorské, s takovými esy světového jazzu, jako jsou kontrabasista George Mraz, bubeník Jeff Ballard a varhaník (a v tomto případě klavírista) Sam Yahel. Na kytaru se prý Šmoldas začal učit asi v 10 letech, když jej vyhodili z hudebky: “Učili mě na flétnu a posléze trubku, ale nikdo se mě neptal, jestli chci hrát zrovna na tyto nástroje a jakou hudbu chci hrát. Prostě mi to určili a mě to nebavilo, a tak jsem se vyhýbal cvičení. Když jsem pak neprošel u závěrečných zkoušek a byl jsem vyloučen, našel jsem doma kytaru a měl konečně možnost normálně hrát.” Akustická kytara, kterou našel zaprášenou ve skříni, patřila původně Liborovu otci. “Měla menší menzuru a pokud si pamatuju, zněla dost dobře,” vzpomíná kytarista. Na kytaře je podle Libora Šmoldase krásné, že se na ni hrají různé žánry a techniky, ale na druhou stranu je složité je všechny obsáhnout. A nejtěžší při hře je “orientace na hmatníku, protože kytara je přece jenom poměrně nepřehledný nástroj”. Na základní škole založil Šmoldas se spolužákem Janem Tulenkem duo Slimákova snídaně. Hráli hlavně Nirvanu a také první zárodky vlastní tvorby (Nevím co dělat mám, Na starý kolena koupil jsem si polena apod.). V jazzových klubech se poprvé představil jako gymnazista s bluesovou kapelou amerického zpěváka Phila Speata. Na hodiny kytary chodil k Josefu Kůstkovi, Luboši Andrštovi, Zdeňku Fišerovi a Petru Zelenkovi a zkušenosti sbíral v pražských barech a klubech. V roce 2001 začal studovat na konzervatoř Jaroslava Ježka, obor jazzová kytara, a po dvou letech se dostal na tehdy nově otevřenou jazzovou vyšší odbornou školu pod vedením Jaromíra Honzáka, kde studoval u Petera Bindera, Josefa Štěpánka a už zmíněného Davida Dorůžky. Po úspěšném dokončení studia začal na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka sám učit kytaru, rytmus a ansámblovou hru. Do širšího povědomí se dostal jako člen Organic Quartetu Ondřeje Pivce, na jehož albech Don’t Get Ideas (2005) a Never Enough (2006) účinkuje. “Jsme s Ondrou spolužáci, chodil o rok níž na jazzovou VOŠ Jaroslava Ježka. Potkal mě na chodbě a oznámil mi, že máme kapelu s Tomášem Hobzekem a Kubou Doležalem. Měl jsem radost, že mě chce a že si zahraju s varhanami. Vůbec jsem netušil, že vzniká kapela, která nám všem změní hudební život,” líčí Šmoldas, dnes mimo jiné člen představenstva České jazzové společnosti. V roce, kdy vyšlo první album Organic Quartetu, měl kytarista možnost studovat na prestižní škole Berklee College of Music v Bostonu. Stipendium, které získal na konkurzu ve Freiburgu, však nakonec nevyužil. Vysvětluje: “Měl jsem před sebou volbu, jestli odjet a žít jako chudý student v Bostonu, nebo se oženit, mít rodinu a věnovat se hudbě v Čechách. Trochu překvapivě jsem zvolil to druhé a nikdy jsem toho nelitoval. Moje rodina a osobní život mi dávají obrovskou inspiraci a energii do hudby. Navíc jsem si zámořskou zkušenost hodně vynahradil při dvou výletech do New Yorku.” Jedním z těchto “výletů” bylo už zmíněné natáčení alba In New York On Time, na které vedle vlastních kompozic zařadil čtyři melodie z My Fair Lady. Práci na tomto CD Šmoldas považuje za největší školu: “George Mraz, Jeff Ballard a Sam Yahel jsou muzikanti světové třídy a já jsem měl obrovské štěstí, že se mi podařilo dát tenhle projekt dohromady.” Kromě toho se v Americe učil při hodinách s výbornými kytaristy (setkal se například se svým oblíbencem Peterem Bernsteinem) a také při jam sessionech a při pozorování muzikantů na koncertech. Hlavní rozdíl mezi střední Evropou a Spojenými státy je podle něj “hlavně v přístupu a sebevědomí”. A dodává: “New York mě dost oslovil i po lidské stránce. Multikulturní otevřená společnost, kde je daleko méně cítit závist a strach a kde spolu lidé bez zábran komunikují, na mě hodně zapůsobila.”  Vedle “americké” desky ze začátku roku 2010 vydal Libor Šmoldas pod svým jménem pouze jedno CD, On The Playground v roce 2007. Ně něm jej doprovází Ondřej Pivec na Hammondovy varhany a polský bubeník Łukasz Żyta. “Nemám sestavu, která by byla moje nejoblíbenější,” vysvětluje mladý kytarista, “baví mě hrát sám, taky v duu a asi nejvíc si užívám trio s kontrabasem a bicími nebo s varhanami a bicími.” Nejčastěji však vystupuje v kvartetu s pianem (Libor Šmodas Quartet), se kterým se chystá na konci léta natočit v pražském klubu Jazz Dock živé album. Kromě toho hraje s Bigbandem Bucinatores a v neposlední řadě je třeba zmínit jeho účast na projektu Zeurítia. Pod tímto pseudonymem vystupuje jako zpěvačka Liborova žena Vendula Šmoldasová a manžel ji na jejím debutovém albu podpořil nejen jako kytarista, ale také jako producent a aranžér. (A Zeurítia na oplátku zpívá na Liborově albu In New York On Time.)  V současné době používá Libor Šmoldas nejčastěji lubovou kytaru model Jim Hall značky Sadowsky (“To je malá newyorská fabrika zaměřující se hlavně na kvalitní baskytary a kytary”). Brazilskou hudbu v kapele Zeurítia Šmoldas hraje na španělku Ramirez s výřezem a piezo snímačem. Nepoužívá žádné efekty a krabičky, k čemuž dodává: “Ne že bych proti tomu něco měl, prostě jen nejsem ten typ.”  Za své vzory Libor Šmoldas nepovažuje pouze jazzové hudebníky. Vyjmenovává například Boba Dylana, Jamese Taylora, Johna Lennona nebo George Harrisona. Má-li však jmenovat jazzmany, je výčet delší: “Z minulosti hlavně Django Reinhardt, Charlie Christian, Wes Montgomery, Kenny Burrell, Jim Hall, Joăo Gilberto, Grant Green, Pat Metheny. Ze současnosti Peter Bernstein, Kurt Rosenwinkel. Od nás by to byl David Dorůžka.”

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk  6/2010