Když je hraní radost a lehkost bytí

To se to hraje

Ne, tématem tohoto sloupku nebude žamboší debut, ale výkřik, který začíná nadpisem a pokračuje …když se to umí! Pokřikují ho na sebe zpravidla nadšení muzikanti, když slyší nezpochybnitelného borce. Je v tom poklona i vtípek; netušil jsem, že tuto větu uslyším myšlenou vážně.

Seděl jsem v předkolech pražské Porty a ze všech sedmatřiceti soutěžících formací se mi nejvíc líbili Ogari – kapela pianisty, autora a zpěváka Luboše Nohavici. Postoupili, jasně, ale “jenom” čtyřmi hlasy z pěti možných; jeden kolega pro ně nehlasoval. Zřejmě jako odpověď na naše nechápavé pohledy kolega řekl něco jako: nemám žádný zvláštní respekt vůči někomu, kdo si sežene výborné muzikanty a pak něco takového zahraje – to přece potom nic není! Jistě se nedivíte, že mi ihned naskočila titulní věta. Pak mi naskočila husí kůže. A pak jsem si řekl, že se pokusím reagovat na – jak jsem tehdy myslel – zjevnou blbost pozitivně – a naskočily mně postupně další historky.

Je dobře hrát, jako že to nic není, nebo to má být námaha? Vzpomněl jsem si na Marko Čermáka, který do jakéhosi rozhovoru řekl, že u nás postrádá umění hrát na půl plynu. To se mi moc nelíbilo – muzikant snad má hrát naplno, ne? – a při nějakém setkání jsem se ho na to zeptal. Marko mi vysvětlil, že to myslel jinak. Že obdivuje své americké idoly počínaje Flattem & Scruggsem za to, že z jejich muziky jde úžasná lehkost a samozřejmost, což je podle jeho názoru tím, že nehrají nadoraz. Že mají rezervu. Zatímco když začne muzikant hrát jako o život, tak se prý dostane do podvědomé křeče a posluchač to vycítí. Tomu jsem rozuměl. Taky ještě pamatuji z počátků bluegrassu u nás muzikanty s vytřeštěnýma očima, kteří se snažili o zběsilé tempo svých rollů a výsledkem byl kulhavý proud tónů a nástroj ovládající svého pána, místo aby tomu bylo naopak. Jo, hrát s lehkostí a na rezervu je príma. Jenže pak jsem si vzpomněl na muzikanty, kteří nechávají na pódiu duši a propotí za večer několik košil, a jaká že je to síla, je sledovat. Kdepak, některé skutečnosti se slovům vzpírají a nezbývá než říct, že hrát nadoraz i nehrát nadoraz může být skvělé.

Ale ono to asi bylo myšleno jinak. “Ocenil bych, kdyby se naučili něco zpívat; to jim moc nešlo” – nějak podobně pokračoval kolega z poroty. Ponechám stranou subjektivní hodnocení – tedy že mně v některých skladbách sametový Lubošův hlas zněl naprosto úchvatně. Pravda je, že sborovým projevem se Ogari vlastně vůbec nezabývali. Mně to u písniček, které předvedli, vůbec nechybělo. Vím, že třeba v některých porotách se v dobře míněné snaze po vyšší “objektivitě” musejí povinně bodovat různé aspekty slyšeného – a považuji to za násilí na svobodné tvorbě. Jak by asi skončila Druhá tráva po ohodnocení za sborový zpěv? A kolik bodů bychom napsali Spirituál kvintetu do kolonky “instrumentální sóla”? A jak daleko od první ligy by se ocitl Karel Kryl po vyhodnocení jeho kytarového doprovodu? Hodnoťme muzikanty za “výkon v kategorii”, kterou si svým dílem sami zvolili. U těch lepších je to zřetelně slyšet.

Tomáš Hrubý
Folk  5/2010