Poslouchat country znamená žít country . . .

Jaroslav Samson Lenk

28.06.2010 19:59

Uměl jsem si najít cestu

Na Samsona, občanským jménem Jaroslava Lenka, si musí člověk počíhat při některém jeho průletu Prahou. Ten den odpoledne to bral po trase Smíchov–Vysočany, kde ho čekalo večerní vystoupení s Hop Tropem, a tak jsme se sešli naproti klubu Gong. Pohoda u brzké večeře a v mém případě u kafe.

Působíš ohromně pozitivně a slunečně, jak se koneckonců jmenuje i tvá zatím poslední sólová deska. To jsi fakt takový i doopravdy?

No, taky mám chvíle, kdy musím zalézt a lízat si rány. Třeba je těžké, když jsi na šňůře a dostaneš zánět průdušek, nemáš se kam nadýchnout a představení má přitom vypadat, že to zvládáš levou zadní. Myslím, že jsem se to za těch dvaatřicet let na pódiu naučil. Ono se v téhle zemi pořád pláče a každý nadává, jak je všechno v háji, tak bych chtěl všechny zdejší uplakánky upozornit, že žijí v dobře zajištěné blahobytné kapitalistické společnosti a že sedm set kilometrů vzdušnou čarou od nás chcípají lidi hlady a jde jim o holý život. Takže nevím, proč bych se měl mračit na svět.

Byl jsi takový odmala? O chlapech se říká, že do nějakých osmnácti jsou často romantickými rozervanci a pak je život srovná.

Já byl vždycky jásal a pařič. Přijde mi, že je daleko lepší život projásat a propařit, než ho vážně profilosofovat. Stejně se k nějaké filosofii dostaneš, ale může to být z úplně jiného konce, než se tvářit zachmuřeně s dýmkou v puse jako revolucionáři na obrázcích. Pro mě bylo srozumitelnější se s lidmi kamarádit a přijímat je, jak přicházejí.

Jak ti jásavý přístup fungoval v životních turbulencích? Pokud tedy nějaké vůbec byly...

Já měl tolik kotrmelců v životě, třeba kolem opouštění vztahů a nacházení jiných. To jsem si pak říkal: ”Chlapče, vystup ze sebe a podívej se na sebe cizíma očima a zjistíš, jak jsi pitomý.” (smích)

Kde se ale v člověku takový optimismus vezme?

Mně ohromně formoval trampský a bigbítový svět. Každý pátek jsem jezdil na vandr, tam byli kámoši a psina, smazaly se socioprofesní rozdíly, protože jsi ostatní znal jenom pod přezdívkou a ani jsi nevěděl, co jsou zač. A z vandru jsme přijížděli tak, abychom v neděli večer stihli bigbít, kde jsem byl zase mezi nadranými mazáky a jediné, o co šlo, bylo, jestli tu holku v rohu urveš ty nebo někdo jiný a jestli si rozbijete hubu. Ten trampský svět byl vstřícnější, to mě na něm hlavně bralo.

Na trampský svět máš sám už dlouho dost velký hudební vliv. Co ten bigbítový, projevil ses v něm nějak výrazně?

Nanejvýš teď s Partou. Parta je v podstatě mainstream, kde si bušíme ty úsměvy a vítězné písně a já vpředu stojím se španělkou, aby to byl taky folk, kdežto za mnou se to hraje na pomezí bigbítu a popiny (smích). Mně je to úplně jedno, já nikdy neškatulkoval, chtěl jsem hlavně hrát.

Není tvá španělka překážka, abyste hráli na opravdických bigbítových festivalech?

Na takových festivalech není překážkou nic, já se na takovou akci přijedu i rád podívat, ale vadí mi větší míra vymaštěnosti. Totální zvířátka já v životě potkávat nemusím. Snažím se koukat, čeho se zúčastňuju, aby v tom byl kousíček nadhledu a intelektu. Tím neříkám, že na rockových festivalech intelekt není, ale myslím, že pořadatelé počítají nejdřív s konzumujícími zvířátky a až pak s nějakou nadstavbou.

Je tedy pro tebe hodně důležité, jak publikum reaguje.

Určitě. Pro mě bylo publikum důležitější než jakýkoliv hodnotitel nebo člověk, který si právo hodnotit přisvojil. Nakonec, ať chceš nebo nechceš – a to si musí přiznat i partička kritiků – muzikant existuje jen tehdy, když přijde divák.

Od Roháčů ke Slunečnu

Z písně Hraju dál známe, že kytara s tebou prošla už učňovská léta. Která první kapela stojí u tebe za zmínku?

Začínal jsem v českobudějovických Roháčích, u dřevního bluegrassu. Hráli jsme Greenhornovky, něco od KTO a k tomu jsme se pokoušeli psát první písně. Mimochodem se mnou začínal Tonda Hlaváč.

Zrovna jsem si říkal, že Roháči možná konkurovali Sem Tamu.

To bylo hrozně dávno, rok 1972. Pak jsem ale šel na vojnu, kde jsem měl Trio Poběžovice, no a po návratu do Kladna začali Máci.

Máky jsi zakládal?

Ano, původně se to jmenovalo Oregon, taková osadní kladenská kapela, ale když jsme se dohodli, že spolu začnem hrát, přejmenovali jsme se na Máky.

Patřili Máci od začátku do folku?

My neměli vercajk na bigbít, kdežto na španělku jsme měli všichni, takže se hrál folk. Kontrabas, dvě kytary a zpěvy. Pak se k nám připojil Aleš Maudr na dudy, to v té době bylo pro lidi úplně zjevení, my s tím ale nikdy nedělali problém.

Proč jsi založil Hop Trop? Jako protipól?

Z Máků se stala hodně tajnosnubná kapela, měnila se sestava, třeba že někdo emigroval, texty písní začaly být šíleně nesrozumitelné. V tak komplikované situaci mi začala chybět obyčejná trampská písnička. A protože jsem podobný styl hrál už na vojně s triem a náhodou zjistil, že Huberťák je taky na Kladně, vznikl Hop Trop.

Nedala se komplikovanost Máků vyřešit tím, že bys je pevně uchopil a stal se výhradním autorem?

Já jsem z Máků v té době na půl roku odešel, když se vydali úplně strašidelným směrem. S bráchou a Šroubem jsme tehdy založili sdružení Bagr jako Banda grázlů. A když se Máci rozpadli, vzal jsem si název zpátky a řekl: ”Chlapci, budeme hrát písně, které si může někdo zazpívat. Vykašleme se na umění za každou cenu, pojďme si jen tak hrát a zpívat.” Sehnali jsme Jarku Koblicovou na zpěv, Petra Vohnouta na konga a časem ke klávesám nastoupila Dáša Lenková – a celé se to rozjelo.

A pak už se hrály jen tvé věci.

Jo, pak už jsem to celé psal a šéfoval.

Jaká písnička ze starých dob vydržela dodnes ve tvém repertoáru?

Průšvihovej den, ta je z doby nových Máků. Z předchozího nic.

Zatímco v Mácích se sestava měnila, Hop Trop drží 27 let stejnou sestavu, stejnou trojici...

Pozor, držíme stejnou sestavu ve čtyřech, včetně zvukaře! Nejvíc nahlas z nás hraje Renda Cais, i když není na pódiu. Mít stálého zvukaře je obrovská výhra. Když tě zvučí někdo, kdo tě nezná dokonale, a ty máš zahrát čtyři písně, zní pořádně až ta poslední, kdy zvukař konečně celou kapelu najde. Zvukař jako stálý člen souboru zkoriguje knoflíky během první písně a pak to hraje.

Dobře, tak čtveřici. Jak to děláte? Nevypukla nikdy ponorka?

Ale samozřejmě, to je jako v manželství, taky tam byla krizová léta. My jsme si řekli, že nebudeme nadávat na druhého, když se nám něco nelíbí, ale řekneme si to přímo do ksichtu. Ponorky narůstají tím, že se věci říkají po straně a ne do očí. U nás ponorka neměla kde narůst.

Je Hop Trop natolik srostlý s každým z vás, že kdyby si nedejbože někdo z vás ufikl prst, kapela by zanikla?

Já kdysi říkal, že hraju do úmrtí prvního člena (smích). Nového člověka bychom asi už nevzali. Hned na začátku jsme vynalezli systém, jak to hrát, a se soundem jsme za ta léta nic nedělali. Zjistili jsme, že k textům, které píše především Huberťák, je potřeba dělat muziku tak, aby byly srozumitelné na první poslech a aby si to s námi mohl někdo zazpívat. Tak je Hop Trop nastavený a za ta léta jsme od toho neuhnuli.

Dohodli jste se i na tom, čí písničky se budou hrát? Máte to s Huberťákem třeba napůl?

Své texty jsem měl hlavně u Máků a Huberťák je tak zvláštně, starosvětsky zabudovaný do minulého století, takže jsem pomáhal maximálně s řešením vítězných refrénů a s mezihrami, aby se tím celá písnička svázala. Jinak se hrál dlouho výhradně Huberťák, pak měl asi dva texty Ivan Pánek, já do toho vstoupil až za éry Šmídových textů. Láďa má krásnou češtinu, ty texty jsou čisté a poctivé, navíc je v nich často druhý plán, který ti docvakne, až když písničku slyšíš víckrát. Do textu mu nemá cenu sahat, já nanejvýš prosadil, že se třeba vypustí spojka ”a”.

Hráli jste některé hoptropácké písničky i s Máky či Partou – a obráceně?

Setkali jsme se na vodáckých. Parta má spíš bigbítovější názor, naopak když za sebou Láďa slyší buben, zešediví hrůzou. U těch vodáckých jsme používali buben tak, jak bys mlátil na vozembouch v hospodě, a to Láďa snesl, původní sound jsme tím nenarušili, takže to vyhovovalo oběma stranám. Jinak žádný průnik není. Kdyby byl, nemělo by smysl hrát ve dvou kapelách. Chci, aby každá kapela byla jedinečná, i sestava Slunečno se liší od Party tím, že zní víc jako jazz. A to jsme ještě nemluvili o Vlastovi a Slávkovi, tam je to úplně o něčem jiném.

Pravda, o triu Redl–Samson–Janoušek jsme zatím pomlčeli. Jak jste se dali dohromady a jak fungujete dnes?

Dneska se pochopitelně scházíme málo, protože každý z nás má dost vlastních projektů. Poprvé jsme si zcela nezávazně zahráli před nějakými devatenácti lety. Bavilo nás spolu pařit, bavit se, jezdit někam, vlastně jsme byli hlavně čundrpartička, která semtam někam vyrazí. Pak si každý jde dělat své povinnosti a za čas se zase řekne, že další rok bychom mohli spolu víc hrát. Třeba i proto, že každý má písně, co mu do žádného jiného souboru nepasují a k nám jo.

Poslední spolupráce vás tří navodila dojem, že ty a Slávek fungujete jako hudební terapeuti pro Vlastu. Byla ve vašem setkání nějaká podaná pomocná ruka tímhle směrem?

Vlastovi skončila kapela, a to byla kapela, která podle mě hrála nejlíp v republice. Když se něco takového náhle rozpadne, svědčí to o tom, že si ti lidé vůbec neuvědomují, v čem hrajou a co opouštějí. No ale Vlasta se teď musel zase učit hrát sám, a být dvě hodiny na pódiu, utlačit to... ať si to někdo zkusí, možná za dvacet minut uteče. My spolu hrajem, protože jsme přátelé.

Fungujete jako kolektiv, když jste tři výrazné osobnosti? Nesvádí vás to k systému: teď se hraje Janouškova písnička, tak on je hlavní a my doprovázíme?

Vždycky se do toho promítá přínos ostatních. Antarktidu jsme psali spolu, jindy se postupně přihazují, přepisují a škrtají řádky.

Píseň, ne politické vyjádření

V písních Slávka Janouška se za totality hledaly a nacházely docela silné politicky profilované výpovědi. Jaký jsi měl k politickým tématům vztah ty?

Pro mě byla vždycky důležitější píseň a ne to, zda se politicky vyjádříš. I Sedmnáctého listopadu jsem viděl spíš z poetického hlediska. Asi nejzávažnější bylo Z mého života, ”než zavládne blahobyt”. Ve své době měla váhu i Pohoda, ale to má obecnější rovinu – že se člověk má snažit žít s druhými v pořádku, neškodit jim, nemstít se. A ještě jsem napsal O té velké čtyřicetileté cestě vpřed, to je tak všechno.

A co Ten dělá to a ten zas tohle, která měla obrovský ohlas na Portě koncem osmdesátých let?

Tam jsme sice podepsaní my, ale ve skutečnosti to vzniklo na jednom bláznivém večírku, kde nás bylo asi třicet, přihazovali jsme řádky a řičeli u toho smíchy. My jsme tomu dali jenom závěrečnou fazonu. Je pravda, že díky takovým písním mě třeba ze dne na den vyhodila agentura nebo honili policajti, tvrdili, že kradu a psali to pořadatelům. Ale já nikdy nechtěl být politickým písničkářem. Dneska je to jednoduché: chceš dělat politiku, staň se politikem.

Čili jsi ani nevymýšlel druhý plán písničky a neschovával ho mezi řádky, jak se v té době dělalo.

V některých mých písních to je. Když byla doba už moc tíživá, tak jsem se k tomu vyjádřil. Dovedu se postavit proti něčemu, ovšem ne permanentně protestovat za každou cenu. Vím, že revoluce své děti sežere, tak se přece nenechám sežrat, když to vím předem (smích).

Když se podíváš do osmdesátých let, doby svých začátků a velkých Port, vidíš nějaký neuskutečněný sen nebo něco, čeho s odstupem lituješ?

Já to takhle neměl. Když něco chci, seberu se, udělám kotrmelec a vyrazím tím směrem. Třeba jsem si chtěl zahrát s kapelou Lojzo, tak jsem se převlík ještě hůř než oni a chvíli s nimi hrál. Uměl jsem si najít cestu. Všechny věci jsou podle mě osobní rozhodnutí, jestli najdeš odvahu a schopnost skočit. A taky jestli si nevybuduješ piedestal, ze kterého bys nerad sestupoval.

A radši začínáš nové věci, nebo se připojuješ k něčemu fungujícímu?

Mě baví vymýšlet nové věci a rozjet je, ale nebaví mě v tom pak pracovat a udržovat to. Když jsme rozjížděli Rádio Karolina, na mně byly toulačky po různých vysílacích radách, vyjednávání, vykopání vysílací licence. Já byl ten létající Čestmír, kdo to dokopal do konce a začali jsme vysílat. Nebo studio – bavilo mě to zakládat a budovat, ale když to bylo hotové, nebavilo mě tam sedět a dělat hudební režii, protože to bych přestal psát a hrát, to taky nejde.

A přišel Chaloupek

Studio jsi založil už docela dávno, chtěl jsi být nezávislý na tehdejší nabídce?

První věci jsme točili u Ivo Viktorína, jenže to bylo docela drahé, pořád to vycházelo na nějakých sto padesát tisíc na pás. Uvědomil jsem si, že když jsem měl kliku, dostal cenu Osobnost Porty a Supraphon mě nechá natočit desku, je to šance, která přichází jednou za šest let. My měli hodně písní a řešili, kde to všechno budeme zaznamenávat. Petr Benesch, se kterým jsem se dobře znal a byl s ním velmi spokojen, rezolutně odmítal přejít na vícestopé nahrávání, což mi vadilo. Tak jsem si někdy v roce 1988 za honorář z první desky koupil vícestopý magnetofon. Zbývající vercajk jsme jakžtakž měli. A ocitl jsem se na počátku dlouhé cesty.

Budovat studio v té době, to bylo asi šíleně nákladné. Nebylo levnější zůstat u Viktorína?

Nové studio by stálo asi tak šest milionů. Musel jsem vymýšlet, jak to udělat, abychom mohli točit i bez tak velké investice. Nemohl jsem dávat Ivošovi takové prachy, ještě jsme tam zůstali dlužní za první desku se Slávkem a Vlastou, kterou nakonec Supraphon strčil do trezoru. Takže třeba druhá deska Máků vznikla už v Tymákově.

Nebyl ale za socialismu problém, že by Supraphon nechtěl nic mít s nějakým soukromým studiem?

On už tehdy na to začal slyšet, to dřív nebylo. V té době už ale fungovalo spousta věcí, co dřív nešlo. Bylo potřeba chodit a dívat se, kdo je na jakém postu a kde kdo může zatlačit. Studio se mi ohromně vyplatilo, když přišel Chaloupek. Točit večerníčky někde jinde, to by se šíleně prodražilo a asi by se to nepodařilo, Chaloupek na to neměl peníze. Já sice taky ne, ale měl jsem studio a on kameru a zvířátka. A to stačilo.

Přišel Václav Chaloupek s nápadem na večerníček přímo za tebou?

První dvě série dělal Přemek Haas, já tam jenom zpíval. Pak ale Přemkovi došly nápady a neměl ani čas. Václav mi prozradil, že se bavil i s pány Svěrákem a Uhlířem, ovšem ti by mu dali termín až za dlouho. Ani Jarek Nohavica neměl čas to udělat hned. Tak zabušil na vrata u mě.

Znali jste se už z dřívějška?

Vašek je ze Šťáhlav, to je za kopcem. A dělal v plzeňské zoologické zahradě, které patřil areál Lochotína. Tam jsme se potkávali, on dělal i západočeského zpravodajce České televize. Dohodli jsme se, ptal se, jestli bych to uměl – já nevěděl, ale vzal jsem to jako hozenou rukavici.

Připravují se další série?

Zcela logicky čím je to úspěšnější, tím se víc tlačí na to, aby to dělal někdo jiný. Vašek mi nedávno volal, že se točí další večerníček a jestli to chci dělat zase já, tak jsme se dohodli.

O čem to bude?

O ježcích.

Na kom dětské písničky testuješ?

Na synkovi. Když jsem viděl, že ho písničky berou, věděl jsem, že to bude fungovat. Navíc na jedné lochotínské základce, s jejímž sborem jsem písničky nahrával, to přitáhlo ohromně moc dětí a místo jednoho sboru byly najednou ve škole tři. Na nahrávání přijely dva autobusy.

Ve tvém studiu točí docela dost mladých kapel, vyhledáváš je aktivně?

Určitě se jim snažím nějak pomoct, občas mě někdo dost zajímá, například teď Arnošt Frauenberg. Spojil jsem to trochu i s festivalem. Co by měla za odměnu dostat kapela, když vyhraje soutěž na festivalu? Poplácat po ramenou, vyfotit a dát do novin a nechat ji jít, to není žádná cena. Takže u mě kromě toho, že si zahraje večer v hlavním programu za profesionální honorář, může začít točit desku bez koruny v kapse s tím, že jim ji pak vydám. To je slušné a má to význam, ne? Ale vyloženě charita studio není, musí vydělat na obnovení přístrojového parku, na elektřinu, na plat techniků.

Stal se někdo z těch, kdo u tebe takhle točili, hvězdou? Jinak řečeno, máš pocit, že jsi někoho objevil pro velké scény?

Nahrávalo u nás docela dost mladých kapel, které se postupně vypracovaly, z poslední doby mě napadá třeba Šantré. Startovala u mě Bokomara s Oknem do ulice, jinak ještě s bývalou ženou jsme dělali produkci Pavlu Dobešovi pro desku Zpátky do trenek, to je jeho nejúspěšnější deska (smích). Taky jsme pomohli Frantovi Stralczynskému, kterému jsme nahráli dvě desky v době, kdy neměl žádné peníze. Jinak by po něm nic nezbylo.

Menší chuť dělat kravál

Když jsi takový vstřícný, pokud jde o studio, pojímáš podobně vstřícně a otevřeně festival Muzika?

Je dobré upozornit lidi, že představa, jak si pořadatel festivalu nahrabe velké prachy, je mylná. Ale u Muziky vnímám jiný problém. Měl jsem štěstí v tom, že už od samého začátku chodí hodně lidí a organizačně jdou první dva roky vždycky samy. Ale loni byl šestnáctý ročník, za ta léta si postupně vytvoříš určitý vkus a nepřijímáš až tak vstřícně věci, které se ti nelíbí. Teď máš vnitřní boj, kdy si říkáš, že nemůžeš svůj vkus vnucovat divákům. Že se mi něco nelíbí, neznamená, že je to blbý. Takže nejdůležitější je u festivalu udržet vyrovnaný rozpočet – nemít velké oči a případný přebytek si uložit na časy, kdy peníze naopak nebudou; a pak pozvat vždycky někoho nového a zároveň udržet dramaturgii v podobné linii.

Může to člověka po tak dlouhé době ještě bavit?

Dneska to vnímám tak, že mi vezme vždycky měsíc života, který bych mohl věnovat něčemu jinému, takže je to vlastně spíš služba lidu (smích).

To by chtělo si už taky vyhlídnout pokračovatele v byznysu, ne?

Rozhlížím se po nějakém člověku z jiné generační vrstvy, který by mi pomohl s dramaturgií. Potřebuju někoho, kdo hledí na muziku jinak, cítím, že můj vkus stárne. Vím, že mě vždycky budou víc bavit staří bluesmani než Chinaski, vracím se k čistým, příjemným formám, ke staršímu druhu muziky. Všechno přece vychází z blues a jazzu.

Píšeš tedy v poslední době hlavně v tohle stylu?

Docela jo, mě to tudy baví. Anebo dělám kuplety. Mám čím dál menší chuť dělat kravál a bordel, zdá se mi, že to člověk dělá z nedostatku jiných nápadů.

To si dnešní koncert s Hop Tropem užiješ jako odpočinkový.

Můžu říct, že Hop Trop má i v osmadvacáté sezoně sály plné, a to nás hned na začátku odstřelili, že to jsou jednoduché písničky pro blbečky z lesa, na to prý nikdo nebude chodit. V hledišti nám přitom sedí lidi od dětí po kmety.

Daří se vám i s Hop Tropem psát pořád nové písničky a připravovat řadová alba, anebo jste už ve fázi samplerů a bestofek?

Hop Trop vydává novou desku vždycky jednou za pět let, nikdy to nebylo jinak. Parta ji dělá jednou za čtyři roky, teď jsem to narušil se sestavou Slunečno, tak Parta musela chvilku počkat. Myslím, že nikdo není geniální natolik, aby chrlil desku jednou za rok, aniž by se začal opakovat nebo aniž by na desce byla naprostá většina vaty. To jsem nikdy nechtěl a určitě zdaleka ne všechno, co jsem napsal, je geniální.

Máš přísnou autocenzuru?

Docela jo, já jsem na sebe pes. Na Slunečno bylo v užším výběru 31 věcí.

A nad vyřazenými písněmi se zavře voda?

Kdepak, často zjistíš, že když se tohle předělá, tamto přepíše, můžeš to hrát v mainstreamovém provedení s Partou a podobně. Cítíš, že tam něco není hotové, ale vyřešíš to až časem.

V polovině cesty

Co teď po Slunečnu a Barvách domova přijde?

Kam jsem ještě nezabrousil, je DVD. A navíc je mi líto, že člověk točil klipy, a ty někde leží, některé ani nikdo neviděl. A taky bychom rádi se Slávkem a Vlastou vydali knížku, cosi v tom směru připravujeme. Možná se obojí podaří už letos.

Při takovém počtu tvých aktivit a při tak velké vynaložené energii si říkám, jestli se někdy necítíš vyčerpaný, pokud jde o nové nápady.

Nápadů mám pořád dost a do budoucna budeš ještě koukat, co se urodí. Zatím nebudu nic prozrazovat. Cítím se dneska tak asi v polovině své cesty.

Máš tedy ještě docela rozsáhlé plány.

On je to ale celosvětový trend, podobně to mají mí známí v Austrálii nebo Americe. V padesáti má chlap za sebou rodinu, je zabezpečený a bilancuje, jestli chce zůstat se svou ženou a jestli v práci dokázal všechno, co chtěl. A pokud si s partnerkou mají co říct a v kariéře je taky uspokojený, většinou skočí do něčeho úplně nového. Tak bych rád taky ještě něco zkusil.

www.lenkow.cz

Jaroslav Samson Lenk
 

1956 narodil se v Plzni
1972 začíná hrát v první kapele – Roháči Č. Budějovice
1977 po návratu z vojny zakládá skupinu Máci
1980 zakládá skupinu Hop Trop, která hraje dodnes v nezměněné sestavě
1988 začíná budovat nahrávací studio Jumbo
1992 pořádá první ročník festivalu Muzika v Hrádku u Rokycan
1993 Máci končí svou činnost, hudebně navazuje seskupení Samson a jeho Parta
1996 zakládá Rádio Karolína
2001 ve spolupráci s Václavem Chaloupkem začíná pracovat na televizních večerníčcích o zvířatech
 

Diskografie (výběr):
Koncert pro chmelojedy (Hop trop, Máci, Marsyas), 1981 Supraphon, LP
Cesty 1 (Hop Trop), Panton 1984, EP
Cesty 2 (Máci), Panton 1984, EP
Pohoda (Máci), Supraphon 1987, LP+MC
Hop Trop Live na Petynce, Bonton 1988, LP
Zůstali jsme doma (Redl, Samson, Janoušek), Supraphon 1989, LP+MC
Folková sezóna (Máci, Hop trop a další), GZ Loděnice 1991, LP+MC
Máci, GZ Loděnice 1991, LP+MC+CD
Hop-Trop, GZ Loděnice 1991, LP+MC+CD
Samson – Slávek Janoušek, GZ Loděnice 1991, LP+MC+CD
Svátek (Hop Trop), Lenkowrecords 1992, LP+MC+CD
Veselá bída (Hop Trop), Lenkowrecords 1993, MC+CD
Mé hodné písně (Samson), EMI Monitor 1994, MC+CD
Výběr z let 1986–1994 (Samson), EMI Monitor 1995, MC+CD
Štěstí zdraví (Samson, Nohavica, Daněk), Wenkow 1995, MC+CD
Hop Trop na Wenkově, EMI Monitor 1995, MC+CD
Kde domov můj (Redl, Samson,Janoušek), BMG 1995, MC+CD
Balónek (Samson a jeho Parta), Lenkowrecords 1996, MC+CD
Proč bychom se netopili (Samson a Parta, Hop Trop), Lenkowrecords 1997, MC+CD
Pohoda + 8krát bonus (Máci , Samson), Bontonmusic 1997, MC+CD
Popíček (Samson a jeho Parta), EMI Monitor 1998,MC+CD
BESTiální UF (Hop Trop), Popron music 2000, MC+CD extra
Makovky (Samson a jeho Parta), Popron music 2000, MC+CD
Demáááczech (Samson a jeho Parta), Popron music 2002, MC+CD
Písničky z večerníčků (Samson, Václav Chaloupek), Supraphon 2003, CD
Bráškové (Samson, Václav Chaloupek,Ondřej Vetchý), Supraphon 2004, CD
Trojhlavá saň (Hop Trop), Jumbo 2004, CD
Slunečno (Samson), Jumbo 2005, CD
Samsonův hudební zvěřinec (Samson a dětské sbory), Fraus 2005, Zpěvník s CD
Barvy domova (Redl, Samson,Janoušek), Sony-BMG 2006, CD
Hop trop live Na Petynce + 12 bonusů, Jumbo 2007, CD
 

Filmografie (výběr):
Večerníčky Kluci ze zámku, Méďové 1, Bráškové, Vydrýsek, Méďové 2, Madla a Ťap. Vyšlo na VHS a DVD v edici ČT. V současné době v přípravě nový večerníček o ježcích.
TV seriál Minuta z přírody 2006-2008.
Dále účast na desítkách samplerů a hostování na 12 CD nosičích. Producent desítek vlastních i cizích hudebních nosičů.

Honza Hučín
Folk & Country 2/2008

Kontakt

Country club Halenkovice

countryclub.halenkovice@seznam.cz

Halenkovice 617, 763 63

Vyhledávání

Jak si znázornit všechny články na jednu stránku ?

Odrolujete až na spodní část stránky a klikněte na  "Všechny články"

Rychlá orientace na stránkách ?

Vpravo nahoře klikni na odkaz "mapa stránek"

Již jsme i na Facebooku, zařaďte se mezi naše přátele a zprostředkujte stránky i Vašim kamarádům 

Všimněte si možnosti chatovat při prohlížení webu, jak čti Zde

 

Country club Halenkovice - vaše brána do světa hudby, spuštěno 10. dubna 2010 ©

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode

Přístupy na web počítáme od 26. dubna 2010