Jamborre 2010 jaké bylo ?

Letošní Jamboree, dvoudenní setkání bluegrassistů v hledišti i na podiu, proběhlo ve dnech 28. a 29. května tradičně ve Strakonicích. Na stejný termín vypsal pan prezident volby do PS. Pořadatelé se přizpůsobili, začínalo se v pátek až večerním programem, ale jinak se moc měnit nemuselo. Počasí festu přálo, kapelám to hrálo a to bylo to hlavní.

Letos bylo pěkné počasí , u Letního kina je nový krásný most pro pěší a cyklisty, hrad i areál se proměňují do Blanket. Taky se po dvou špatný letech hrálo opět venku. Příjemně překvapila i cena vstupného na sobotní večer (180,- Kč). Diváků bylo spíše prostředně, ale dost na to, aby vytvořili slušnou atmosféru. Moderovali - Rosťa Čapek a Míša Leicht.

Reportáž z rychlíku podal Miloš Keller.

Otevírali standardní Blackjack, hned po nich první experiment večera – skupina Cimpr Campr zaujala zajímavými výlety do newgrassu, inspirací jazzem i jakousi novou akustickou vlnou – příjemně by se to poslouchalo i na samostatném koncertě. I další Jan Zellen vybočoval z průměru – sólista, ale jako by hrála celá kapela. Něco jako Honza Bican, abych přirovnal a vystihl charakter vystoupení. Pak opět klasika – Křeni a potom svěží country – bluegrassový vítr BlueGate. Ilon je vystoupení od vystoupení, rok od roku jistější a větší hvězdou. Přirovnání? Suzi Quatro. G-runs 'n Roses byli mile sympatičtí a také velmi klasičtí.

Kdybyste do křížovky dostali výraz „unylá barová muzika s banjem ve 3 ráno“ vyplňte „Eliška Ptáčková a Acoustic Sound“. Úvodní a závěrečná převzatá píseň sedly a šlapaly a tak kapela přidávala, za tři autorské písně Elišky by se ale nemusel stydět ani ten nejdepresivnější folkáč na základním kole třeba Porty.

Reliéf opět ujistil, že se nezmohli na další mikrofon, semkli se kolem jednoho a podobně kompaktně působil i jejich projev. Nechce se mi napsat „klasika“, protože ve vystoupení Reliéfu je vždy něco osobitého a zvláštního, přinejmenším vokály a písně zpívané acapella.

Po Reliéfu přišla dvojice Beňa a Ptaszek. Podáno na jevišti to není tak odporná parodie jako slyšeno na desce z vězení, ale po druhé písni je to stále stejné, stále dokola a stále stejně špatně odposlechnuté ze šelakových desek. Oni ti interpreti ve dvacátých letech minulého století v Americe skutečně tak nekňučeli – to zkreslil čas a tehdejší úroveň zvukového záznamu. Celé vystoupení jsem spolu s okolím řešil, jestli zpěvák zpívá skutečná slova, nebo jen vydává jakési angličtinu foneticky připomínající zvuky. Je pravdou, že určité groteskní prvky vystoupení mělo, ale jedna píseň v šapitó mezi čísly s tygry a akrobaty by byla tak akorát a na správném místě.

Poslední koho jsem viděl a slyšel byl Blanket – nadchnulo mě oživnutí kapely, dokonce jsem se na ně šel podívat až k pódiu – ano, jsou to oni, na jejichž muzice jsem tento žánr poznával a nahrával na magnetofon. Omládl jsem o 25 nebo kolik let. A oni také. Chápu, že pro mě má Blanket kromě hudební i emocionální hodnotu, ale jsem rád, že můžu napsat, že to byl starý dobrý Blanket.

Pak hráli Jill & Steve Walsh, Cop a Druhá tráva.  Ale pokud mohu konstatovat podle jednoho večera, Jamboree to bylo na jedničku.

A jak viděla a slyšela Jamborre Džexna ? Reportáž taky jen ze sobotního hraní.

Vloni jsem své povídání z Jamboree končila prosbou k Billu Monroeovi, tátovi bluegrassu, o přímluvu tam nahoře za lepší počasí pro letošek, a ta zřejmě byla vyslyšena. Festival se vrátil do svých obvyklých kulis, tedy i na nádvoří strakonického hradu. Tam jsme dorazili v 10:30, kdy začínal dopolední program Bluegrass sesion No. 10, tradičně moderovaný Zdenkem Schwagerem.

Oproti loňsku se program ztenčil na menší počet kapel, ale méně je prostě někdy více! Kapely místo obvyklé dvacetiminutovky včetně zvučení dostaly 30 minut. Zahajoval zkušený chomutovský kvintet Album, výborný i ve vokální složce, a okamžitě mě dostal Todd Lombardo & Viktor Krauss do správné nálady i pojetím skladeb pro bluegrass netradičních.

Rodinná vltavotýnská  sestava Luňáčkové, nástrojově variabilní rodinný klan táty Luňáčka a jeho tří potomků, je zase interpretačně o kus dál, dobře se poslouchal především zpěv banjisty Jardy jr.

Nováčkové Twisted Timber na finále pražské Porty mezi soutěžícími folkovými kapelami působili jako živá voda i přesto, že zpívali pouze anglicky a v tradičním pojetí nepřinášeli nic převratného. Ve strakonické konkurenci už to tak snadné neměli, zpočátku se potýkali s nejistotou ve vokálech a rozklížeností, ale nakonec to ustáli.

Flashback už je zkušená parta, která se prý každý rok chystá končit. Doufejme, že takhle končit budou ještě dlouho! Ve velmi dobrém světle, nejen proto, že nádvoří zalévalo slunce, se předvedl GrassRoad, jejich modernější pojetí mělo xicht, temnější hlas zpěvačky Terezy Houdkové má příjemnou barvu a ve výrazu si zachovává civilnost.

V civilu, tedy ve svých typických černých kvádrech, přišli pánové ze Sunny Side, a jejich precizní a přitom velmi zábavné bluegrassové retro bylo pověstnou pěknou tečkou za letošním sejšnem.

Kontrabasista Viktor Krauss & Bluegrass friends (Todd Lombardo – kytara, Matt Chamberlain – bicí, Steve Walsh – el. kytara, host Jill Wals - zpěv) na poměrně velkých plochách rozehráli barevnou škálu tónů s výbornými kytarovými sóly v symbióze s umírněnou, přesně šlapající rytmikou a citlivou melodickou basou. Příjemná pocitová muzika přesně se hodící do odpolední atmosféry, její vnímání nenarušila ani jediná dešťová přeháňka festivalu.

Hlavní sobotní program v letním kině plynul, jak už bylo popsáno výše MK.

Tak jen pro doplnění: Vystoupení dvojice Beňa a Ptaszek, hudebních klaunů, kteří naprosto dokonale napodobují nahrávky dřevního blues černošských pouličních zpěváků, pořizované možná ještě na Edisonovy válečky, sklidilo u diváků úspěch jako hrom! A co už Miloš neslyšel: Blanket v úplně původním obsazení nebyl, Martina Černého nahradil někdejší Kůsův spoluhráč z Fám banjista Michal Novák. Ovšem jakoby Černému z oka vypadl (tedy před 25 lety).

A jací byli November 2nd s hostujícími Jill & Steve Walsh? No, polovina hlediště se při November 2nd odklidila do občerstvovacího prostoru, protože hodina jednotvárné a nemelodické alternativy moderní country v angličtině začala brzy nudit a zima útočit. Dojem nezachránila ani řada instrumentalistů zvučných jmen (Guma Kulhánek) včetně hostů (Lubošové Malina a Novotný), ani výborně zpívající Saša Langošová, jejímuž hlasu chvílemi nejistá Jill Walsh nemohla konkurovat. Koncert nešťastně dramaturgicky zařazený. Možná by vyzněl lépe v jiném čase a jiném prostředí. Během programu nastřádaný hodinový skluz posunul až k půlnoci patrně nejočekávanější hudební nadílku, protože se diváci vrátili.

Míša Leicht posbíral zbytky svého hlasu a obdivuhodně statečně se s handicapem při zpěvu popral. Pánové z Copu a Druhé trávy připomněli loňské společné vánoční dvojkoncerty (prý letos zase budou), nejprve v samostatných blocích, s prohozenými písněmi (Cop – Kdo to obchází můj dům, Druhá tráva – Kladivo), s Copem zazpíval Robert Křesťan Bílým koním. Při duetu Leicht - Křesťan Záchranná mise se kapely začaly propojovat až do závěrečného vyvrcholení, kdy se bluegrassová filharmonie Druhá tráva s Copem rozloučila velikou parádou Midnight Moonlight . Že zářil nejen měsíc na noční obloze, snad ani nemusím zdůrazňovat.

Reportáže MK a Džexny byly trochu upraveny a vše převzato z Folk Time