I Jarda Hutka měl 65 let

Pěkně se nám ta výročí silných osobností skládají. Ikdyž Hutku zná dobře především moje generace, ta současná již mnohem méně. Nejlepší porevoluční roky má Hutka již dávno za sebou. Ale stáje hraje a provozuje svůj web, kde nabízí celou řadu svých aktivit.

S Hutkovým jménem jsem se poprvé setkal v sedmdesátých letech minulého století a to ve spojení s folkovým sdružením Šafrán či Chartou 77, jeho nucená emigrace v roce 1978 pak Hutku „uklidila“ z očí a myslí celé jedné generace.

Hutka v minulém režimu představoval a svým konáním naplňoval to, o čem jiní jen diskutovali u piva či soukromých dýcháncích, svými písněmi provokoval, šifroval v nich ona známá sdělení, reagoval v textech na zlořád doby, na postavy a signatáře Charty 77, na utlačování a nesvobodu.

Jak známo, emigrovat nechtěl, ale musel a v emigraci nikdy nebyl spokojen. Ona práce s jazykem, která se v emigraci jaksi nedala naplňovat a nutnost se o obživu starat jinak, než zpíváním, byla asi tím největším trestem. Proto se Hutka hned v roce 1989 vrátil a jeho návrat byl opravdu pompézní. Vzpomínám si na koncert hned na letišti, pak na všechna ta nejrůznější setkávání a manifestace Občanského fóra.

Hutka působil v emigraci řadu let v plně konkurenční společnosti a tak ihned po návratu začal realizovat řadu projektů, kterými představil dokonale sebe i své písně. Během krátké doby se na trhu objevily všechny jeho dříve zakázané a nevydané písničky, readice desky Stůj břízo zelená, na které popularizoval moravskou lidovou píseň. Získal si tak zpět velké množství příznivců, několikrát byl vyhodnocen jako písničkář roku.

Postupem času ale rychle rozpoznal věci, které široká veřejnost 40 let masírovaná stejnou propagandou objevovala mnohem později a někteří ji objevují až dnes - dvacet let masírovaní jinou propagandou - a po přečtení knih pana Kmenty – Kmotr Mrázek, superguru Bárta a dalších, či Vieweghovu Mafii v Praze, prozřeli a v těchto dnech šlapou dlažbu Václavského náměstí. Jenže ona Mafie již tvrdě vládne, majetek je rozebrán a moc a nová oligarchie již etablována. Odejde-li jedna vláda přijde jiná, stejně nenasytná a stejně neschopná čelit tomu, co jsme tu umožnili společnými silami nastolit. Vymnění se hlavy, koryta zůstávají a způsob jejich plnění taktéž. Pravidla jsou již dávno na stole - chceš-li moc, budeš skákat, jak budeme pískat, a všechno to zaplatí prostý lid. Plazit se mu dovolíme, ale vyskakovat si, to již ne, a pak že byli komunisté rudí - ne, ne zlatí byli proti dnešku!

Stal se z něho, stejně tak jako např. z Karla Kryla, kritik české postkumunistické demokracie, který odhalil zákulisní mašinerii a korytářský způsob bývalé i současné politické moci a kritizoval i loupež tisíciletí – českou kuponovou privatizaci a to v době, kdy ostatní objevovali krásu svobodného cestování, nakupování a podnikání.

V posledních letech se pak „obul“ i do Jarka Nohavici a jeho STB minulosti. Možná čistá myšlenka se ale objevila v době, kdy již společnost tyto věci až tak nezajímaly a Nohavica byl již ikonou na české hudební scéně. Se zlou se Hutka potázal, jeho čin byl vnímán především jako snaha popularizovat sama sebe na citlivé téma versus známá hudební celebrita. Názory se různily a veskrze se obrátily proti němu.

Dneska vystupuje jen v malých klubech a hraje jen pro ty nejvěrnější mimo zájem médií i dramaturgů velkých akcí o to zatvrzeleji a usilovněji.

Hutka je znám svou samostatností. Vypaluje si svá CD na svém domácím počítači (edice Samopal), sám si kreslí a tiskne obaly svých CD a sám je prodává a nebo rozdává na svých koncertech. Pravidelně publikuje i své fejetony a pravidelně koncertuje.

Jarda Hutka je pro mnohé dnes bizardní postavička s nezaměnitelným image, nikdy žádný velký zpěvák či kytarista, i jako autor se nad mnoha jeho písněmi lze postavit z pohledu jazyka, nic méně představuje určitou část historie této země a v písních mu šlo především o sdělení.

Přejeme k narozeninám jen to nejlepší.