Hromosvod, CD Zimní čas a neb slušný folkrock + rozhovor s Ondřejem Fenclem

Recenzi Tomáše Hrubého na toto CD přináším z webu Folk v neupravené podobě . . .  cituji

+ přidávám odkaz na rozhovor s Ondřejem Fenclem   zde

Vlastně jsem si myslel, že takové muziky bude v současnosti víc. Desek se slušným folkrockem, v kapelním pojetí – tedy ne dobarvovaní písničkáři - a nepočítám špičkové stálice žánru a taky demonahrávky (třeba slibné) začátečníků. Zimní čas sem rozhodně patří: třetí řadovka kapely, která hraje už natolik dlouho (16 let), že je to na jejích instrumentálních výkonech velice znát. A která je natolik mladá, že slyšitelně vnáší tuto vzácnou ingredienci do našeho stárnoucího žánru. Rozpor předchozích dvou vět je vyřešen tím, že Hromosvod spolu hraje od třinácti let jeho členů, respektive kapelníka, tvůrce písní, aranžéra, zpěváka a kytaristy Ondry Fencla. Nikdo jiný z dnešní sestavy u zrodu kapely nestál a přes platnost toho, co jsem řekl o plnokrevně kapelním pojetí hudby, Hromosvod s osobností Ondřeje Fencla stojí a padá. Hrát uměli vlastně už na první desce (17 lízátek, 2004), písničky vzbuzující pozornost se objevily na druhé (Svitavy, 2006). Co nového přinesl Zimní čas? Hromosvodu to ještě lépe hraje a zvuk desky je ještě dokonalejší (mix a mastering - studio Michaela Vašíčka). Sound Hromosvodu naživo je dán napětím mezí dvojicí virtuózních sólových akustických nástrojů (housle – Hanka Vyšínská a příčná flétna – Tereza Koucká) na jedné straně a důrazně tvrdící rytmikou (bicí – Jakub Homola a baskytara - Jiří Vlasák) na straně druhé. Na desce toto schéma tvoří pouze základ, který je dále obarvován, zjemňován, či převrstven řadou dalších nástrojů. Hodně jich nahrál sám kapelník: foukačku, mandolínu, elektrickou kytaru a na tomto albu velmi důležité klávesy. Co se hostů týče, nejvíc je jich tu kvůli hlubokým tónům: trojice baskytaristů (Jaryn Janek, Martin Štec a Martin Kudlička) a jeden kontrabasista (Rasťo Uhrík) nechali domácímu Jiřímu Vlasákovi snad jedinou skladbu. Fenclova kolegyně z jiných projektů Pája Táboříková zpívá sbory; v jednom případě (Tanečnice) je dívčí sbor dokonce protiváhou Fenclova hlasu, což dosud nebylo součástí kapelních postupů. Zvuky perkusí přiletěly ze studia Romana Lomtadzeho z Los Angeles, zatímco nádherné dobro určující odlišný sound skladby Nebe nad Berounem nahrál Michael Vašíček. Z této matérie jsou poskládány hutné a vrstvené doprovody i lehounké mlžné podkresy, divoké reje tónů nejrůznějších barev, objevné zlomy rytmické i melodické, nápaditá a neopakující se sóla – nesóla a lehoučké inspirace z jiných žánrů (reggae – Tanečnice, jazzově-vinárenský spodek – Uvařil jsem si čaj, troška Keltů –  Špatný časy…). Nebe nad Berounem je sice nadbytečně, ale trefně označené jako Plíhalovka, ve skladbě Svitavy II lehce „straší“ elektrika Libora Mikošky. Co se týče instrumentálních a aranžérských dovedností, je album jednoznačně pochoutka. Zlepšil se i Fencl jako zpěvák. Sice bude mít asi vždy blíž k písničkářskému zpívání než k nezaměnitelným velkým hlasům, nicméně co se techniky týče, nikde žádná chyba, kterých byla ještě minulá deska plná. Ondřej se snaží zpívat hodně emotivně – až je to z mého pohledu zejména v hlubokých, pomalých slokách na hraně (Uvařil jsem si čaj) – ale nikdy ne hystericky; snaží se písničkám sloužit co nejlépe. Ach ano, písničky: tady mám pocit, že je Zimní čas o stupínek níže než předchozí Svitavy. Možná je tu méně velkých písní a hlavně se asi některé vzory začínají trochu opakovat. Až teatrální tragika od minule vymizela a zůstalo hlavní téma „básník a jeho ženy“. Ano, je to nejobvyklejší inspirace, co píseň písní jest, ale když se autorovi na minulou desku podaří až nezvykle povedená píseň o nešťastné lásce (Konečná), je o to méně pravděpodobné, že to zopakuje i tentokrát (Zákaz vjezdu) - atp. I úvahy o tom, jestli náhodou nejsem mizera, kupodivu lépe vyznívají jako vrstvička na dně jinak veselé písně (Tanečnice) než pochmurná, bezmála existenciální záležitost (Ztracenej, popř. Špatný časy). Nejlepší je titulka s výborným nápadem: možná je Fencl opravdu první, kdo zachytil tu divnou noc, kdy vlaky na hodinu zastavují na venkovských nádražích a my čekáme, až se vrátí „minuty jarem zavražděný“. Slabiny hodnoceného alba bych hledal hlavně v textech, ačkoliv ani v nich není zjevný průšvih. Muzika má taky několik slabších momentů (absence výraznějšího nápadu v Svítá, těžko únosná pompéznost v Ztraceném), ale jako celek stojí za pochvalu. Za pochvalu stojí dokonce i dvě převzaté melodie: netrčí a hlavní úspěch je, že si posluchač neklade otázku proč přetextovávat George Harrisona (Pisces Fish – Ryby) nebo dokonce českou písničku – Na čekané od Spirituál kvintetu (František Nedvěd/Irena Budweiserová). Vlastně těžko na cokoliv prstíkem káravě ukázat: i ty méně chutné ingredience do dobře fungujícího celku zvaného Hromosvod zapadají. Ale vím, že až se Ondřej Fencl posune od svých princezen, víl, a hvězd z Hvězdy zase někam o kousek dál, bude se mi to líbit ještě o kousek víc.

Tomáš Hrubý               
 Folk 2/2011