Folkomín pohledem návštěvníka

Ale zpátky na pódium, kde už začali hrát a zpívat "Kameni" - zněly písničky jako Vrabčák, Opilý měsíc, Noční vlak… a já jsem z nich zase cítila ten elán, radost a energii, kterou jsem nasávala jak houba. Užila jsem si je. Baví mě na poslech i na pohled, což se ne každé kapele daří.

Následoval Jarda Matěj Matějů, který nerad zpívá sám a tak si přivezl Stráníky (se psem! ale služební měli asi vstup povolen). Mohl mít radost z toho, že si s nimi zpíval i leckdo další v hledišti, nejen už zmíněný Tomáš Pohl. Příjemně sladěný trojhlas, písničky, které pohladí a potěší, třeba moje oblíbená Konvička z Nezmařího repertoáru.

Vořech uváděl další dvojici a Věrka mi šeptala, že je zná z Karlova mostu: "Bývají tam i v zimě, mají takovou velkou troubu…“ Moravsko-slovenské duo Ptaszek a Beňa, oba ve stylových modrácích, předvedlo svou šou (včetně lehce akrobatické vložky) a méně znalí posluchači se dohadovali, jestli ty zvuky jsou fakt slova a jestli mají nějaký význam. Podle Jany Šteflíčkové, která se s B+P v létě potkala, je v tomhle Matěj Ptaszek velmi poctivý ptáček, který každý (běžně srozumitelný) anglický text slovo po slovu pečlivě převede do stylizovaného jazyka napodobujícího zvuky, linoucí se ze starých desek. Docela zábavná vložka. Ano, svým způsobem hudební klauni, ale řekla bych profíci a turistům na mostě se určitě líbí, i když jim pod nohama teče Vltava a ne Mississippi.

Jarabáci, to zas byli úplně jiní opeřenci. Dva krajní pánové mi svými nástroji (na basu to bylo malé - že by violoncella?) připomněli výchovné koncerty a muzikanty ve fracích. Slyšela jsem názor jednoho diváka, že by si jejich písničky líp vychutnal v komornějším klubovém prostředí a taky si myslím, že na to kápl.

Když se začala drátovat další parta, bylo úplně cítit, jak je hlediště natěšené. "Proč by měl program gradovat jedním vrcholem? My máme nejmíň dva!" zaznělo od moderátorského stolku. Obdivem k Pavlíně Jíšové se netají Tomáš Pohl (pozval ji už potřetí) ani mnozí další - a ona se do Toulcáku taky těšila. Ten den už měla jedno vystoupení za sebou, ale tam se musela doprošovat, aby je na festival pustili: "Já jsem Jíšová, já tu taky hraju!" přesvědčovala prý bdělou ostrahu.

Ale na FOLKomíně byla očekávaná a vítaná a jistě právem. Pavlína Jíšová a přátelé Adéla Lounková, Pavel Peroutka a Jakub Racek mě tak nějak jako kdyby nadchli. Sluší jim to spolu a jejich hraní má grády ¬- těžko říct, jestli se mi víc líbily písničky, co znám dávno, i ty co ještě moc ne. Adélka vypadá jako něžná holčička, ale vedle Pavlíny nezaniká, umí se opřít do kytary i do zpěvu. Díky, Tomáši!

"Jde to, ça va," říkají Francouzi na dotaz "Jak se máte?" Jo, kdyby to vždycky takhle šlo, jako se skupinou Çava, to by bylo něco! Francouzi ovšem bývají tak trochu exaltovaní v projevu… Byla jsem ráda, že poslouchám pod širým nebem a zvuk se má kam šířit. Do Salmovské bych se na ten nářez asi bála a to mám ráda silné hlasy. Ale zdaleka ne proto, že by se mi nelíbili, jen si je radši pustím na CD a budu regulovat hlasitost.

Namlsaná Čokoládou z rádia jsem se dost těšila i na Strašlivou podívanou. Miloš Keller vypadl maličko ze své role nestranného moderátora a prohodil, že ze začátku to bývala tak trošičku Strašlivá poslouchaná, ale to že už dlouho neplatí. "Tak je hlídej, jak budou v Praze, na ty určitě půjdeme!" prosila Věrka a podupávala do rytmu. Dočkala jsem se taky Zlata na Hispaniole - studiová nahrávka je možná ještě výraznější, ale líbila se mi taky. I když bych jednu připomínku měla - k těm často historizujícím písničkám bych ocenila, kdyby nejen Petr Merxbauer měl na sobě náznak kostýmu.

Pak už se malá ručička na hodinách přehoupla přes šestku, sluníčko přestalo hřát a ochladilo se. Nic se nemá přehánět a já měla plné karty v obou foťácích (fotoreportáž tady), hlavu nacpanou dojmy, po kamarádce se zas sháněl manžel. Nakonec vyznání Luboši Pospíšilovi, který festival uzavíral, si tu můžete přečíst taky, pro FT jej napsal Tomáš Pohl.