12 taktů pro Václava Hraběte

"Při tom šílenství pravého úhlu a nekonečného betonu, kterej tam je, chápu, že tahle divokost tam prostě musela vzniknout. Ale hergot, já žiju na Malý Straně, kde je křivka a nepravidelnost a dějiny a všechno, a já tady jsem šíleně rád. Mně nejde o to samý, oč jde těm Američanům."
Václav Hrabě
* 13. 6. 1940 v Příbrami, + 5. 3. 1965 v Praze

Narozen v příbramské porodnici, prožil Václav Hrabě dětství v malé obci v údolí říčky Litavky, v Lochovicích. Vystudoval jedenáctiletku v Hořovicích, a potom, v Praze, češtinu a dějepis na samostatné Pedagogické fakultě. Během vojny se oženil a stal se otcem. Krátce po vojně následoval rozvod. Pracoval jako pomocný dělník, vychovatel a knihovník, spolupracoval s časopisem Tvář a tehdy čerstvě vzniklou poetickou scénou Viola.

Jeho rozsahem nevelký literární odkaz, básní tak akorát na jednu nevelkou knihu a jediná dochovaná novela, patří k tomu nejvýznamnějšímu, co ve 20. století v české literatuře vzniklo… Tato informace je dnes pozásluze součástí všeobecného vzdělání. Horší je, že o mnoho více se o tomto básníkovi nedozvíte ani z učebnic vyšších vzdělávacích stupňů. Teprve nedávno situaci zlepšila celkem nenápadná knížka, kterou knihkupci zařazují buď k memoárům, nebo k české próze. Ani jedno z těchto určení není úplně přesné.

Krátce potom co se završila obě letošní Hrabětova výročí, vyšla kniha 12 taktů pro Václava Hraběte, ve které její autor Jiří Žák shromáždil s úctyhodnou pílí a péčí svědectví Hrabětových současníků - kamarádů z dětství, středo- a vysokoškolských spolustudentů a dalších souputníků, pedagogů, kteří Hraběte učili atd.

V Žákově péči tak vzniklo zajímavé svědectví o básníkově osobním i uměleckém životě. Nejpodrobněji je zmapováno Hrabětovo dětství, sociální a společenské zázemí a události, které tenkrát utvářely básníkův charakter a náhled na život. Velmi zajímavé je období Hrabětových středo- a vysokoškolských studií. Na rozdíl od jiných pramenů, které uvádějí pouze kusou informaci, že tenkrát Hrabě hrával spolu dalšími jazzmany na klarinet, ho tato kniha představuje jako muzikanta, na jeho mladý věk rozhodně ne bezvýznamného!

Píše se zde o jeho kapele Dixie 24, o spoluhráčích (mj. Standa Chmelík) a dalším hudebním působení (krátce i v Orchestru Karla Krautgartnera) atd. S dospíváním Václava Hraběte se okruh vypravěčů zužuje - přátel je vždy méně než spolužáků a na vojně to není ani s nimi slavné. Čas po vojně, kdy se Hrabě rozhodl věnovat literatuře a rozloučil se s aktivním působením na hudební scéně, je kniha opět informačně košatá (z té doby je i Hrabětova promluva o beatnictví ocitovaná v záhlaví článku). Teprve v prvních týdnech roku 1965, krátce před Hrabětovou náhlou smrtí, informace co do množství poněkud chudnou, ale neztrácejí na zajímavosti.

Vedle výpovědí o tom jak Hrabě tvořil je zde i dílčí svědectví o jeho velmi složitém soukromém životě v tomto období. A také zmínka o svěřeném úmyslu napsat detektivku: autor se v ní chystal napsat smrt stejnou, jaká ho záhy, v malém bytě na Malé Straně, kde bydlel se svojí bývalou ženou a její novou rodinou, dostihla… Přesto, že by si kniha, kterou vydalo nakladatelství XYZ, zasloužila pečlivější korekturu a zajímavější grafickou úpravu, domnívám se, že pro obdivovatele Hrabětova díla je hodně přínosná.

Kniha obsahuje vedle bohaté bibliografie i poděkování autora těm, kteří mu ji pomohli vytvořit. Mimo jiných i PhDr. Miroslavu Kováříkovi, který, cituji, "dodal veškeré možné informace a který pro popularizaci díla Václava Hraběte udělal obdivuhodný kus práce, jenž v kontextu Hrabětovy poezie nemá obdoby". Přitom první opisy Hrabětových básní se dostaly do rukou Mirka Kováříka, tehdy šéfa litvínovského Docela malého divadla, teprve krátce po autorově smrti.

Kovářík se s Hrabětem nikdy předtím vědomě nesetkal… Pamětníci historie Porty byli u toho, když Mirek Kovářík, přibližně dvě desítky let moderátor její hlavní scény, recitoval nadšenému publiku verše Václava Hraběte a dalších autorů. A to i na slavných Portách druhé poloviny 80. let, kdy v lochotínském amfiteátru jeho recitaci naslouchalo i několik desítek tisíc diváků najednou.

Ale Lochotín a Porta obecně, to jsou jen hezké ozdoby na vrcholu obrovského díla, které Mirek Kovářík vykonával pro moderní, především českou poesii. Vedle odkazu Václava Hraběte je znalcem a interpretem např. díla Jiřího Ortena, Jana Zábrany, Jiřího Koláře, Ivana Blatného, Ivana Diviše, Ivana Slavíka, Josefa Kainara, Jana Zahradníčka a řady dalších autorů. Dobře utajený básník Mirek Kovářík (podle jeho vlastních slov svoji tvorbu ukončil v mladém věku u vědomí, že prostřednictvím díla jiných, lepších básníků poslouží poesii lépe než vlastními básněmi) přednáší verše především na menších scénách, převážně v klubech, jejichž komorní prostředí veršům svědčí, ale můžeme ho potkat i na rozhlasových vlnách a čas od času na TV obrazovce. Pořádá pracovní čtení a básnické semináře, zúčastňuje se různých setkání básníků a milovníků poezie a učí o poesii, básnictví a literatuře v posluchárnách vysokých škol.

Přesto, že Mirek Kovářík 15. srpna završí šestasedmdesátý rok svého života, jeho vystoupení jsou stále plná života a velice sdělná i pro mladou generaci, stejně jako dílo Václava Hraběte… Skromným, komorním připomenutím všech tří uvedených jubileí bude uvedení hrabětovské scénické montáže Blues pro bláznivou holku na scéně Malostranské besedy 9. srpna 2010. Představení z Hrabětových veršů a zmiňované novely Horečka sestavil a přednese Mirek Kovářík. Kytarový doprovod obstarají Jiří Pertl a Václav Prejzek. Při vyslovení jména druhého z nich se pamětníkům určitě vybaví konec 60. let a mladičká Zuzana Michnová v duu Folksingers, vinou normalizačních praktik brzy známému spíš jako duo Michnová - Prejzek. Ale to už je jiná kapitola…