Zemřel pan Pellar

Další smuténka  . . .  pěknou vzpomínku napsal Tomáš Pohl na Folk time

(památce pana Rudolfa Pellara)

Když mi Jirka Zip Suchý poslal v sobotu v noci mailem píseň Opilý koráb,  nazpívanou panem Rudolfem Pellarem, s dovětkem, že je smutnej, ihned mi nedošlo proč. Ten večer skončil  festival Folkomín a nebyl čas sledovat zprávy. Teprve později mi  vše došlo a ověřil jsem si, že 4. září 2010 zemřel pan Pellar. Co napsat o tomto vpravdě renesančním člověku, jehož jméno většině mladší generace nic neříká?

Vzpomínám si, kde všude jsem se s panem Pellarem setkával. Na rozhlasových stanicích s názvem Praha 1 a Praha 2 zněly v šedesátých letech minulého století písně jako Červená aerovka či nádherná Den se krátí. Pan Pellar byl jedním z těch, kteří před boomem sedmdesátých let minulého století zpíval styl tehdy zvaný western. Poprvé jsem od něj slyšel Drnovou chajdu, později mnohokrát zpívanou jinými.

V televizních kurzech francouzštiny zpíval pan Pellar v originále například písně z repertoáru Yvese Montanda. O několik let později jsem se nemohl odtrhnout od Salingerovy knihy Kdo chytá v žitě, přeložené panem Pellarem a jeho manželkou Lubou. Přestože kniha nádherně popisuje zmatky dospívaní amerického chlapce po II. světové válce, jistě jsme se v Holdenu Caufieldovi našli tehdy všichni. Pan Pellar byl muž devatera řemesel. Po zavření vysokých škol nacisty v roce 1930 vystudoval herectví  na konzervatoři v Brně. Hrál v několika divadlech, byť to většinou nebyly hlavní role. Podobně drobné role dostával  i  ve filmu. Působil jako vynikající konferenciér a recitátor.

Jednou z jeho velikých lásek byl francouzský šanson, když se od roku 1969 podílel na šansonových večerech v pražském Divadle hudby a v Umělecké besedě. Po roce 1970 byl  z médií „odejit“  a o to více se  věnoval překladům z americké literatury. Patřil k protagonistům sdružení Šanson věc veřejná a od roku 1970 vyučoval šansonový zpěv na konzervatoři v Praze. V roce 1997 obdržel pan Pellar státní cenu za celoživotní  překladatelské dílo a v roce 2000 Křišťálovou růži za interpretaci mluveného slova.

V roce 2005 jej bohužel opustila jeho žena Luba, s níž má tři syny. Díky Heleně Dolejšové jsem se s panem Pellarem mohl setkávat osobně v kavárně Caféidoskop. Zde vystupoval s doprovodem kláves pana profesora Milana Jíry. Každý večer s touto dvojicí byl pro mě velkým svátkem. Šansony, ale i jiné písně, střídaly čtení a recitace. Na jednom večeru si pan profesor Jíra popletl datum a přišel pozdě, jindy nebyl k dispozici kabel ke klávesám. Pan Pellar ale profesionálně zvládl situaci, vzal do ruky povídky Karla Poláčka nebo bez jakéhokoli pomocného textu a bez jediné chyby recitoval Seifertovy básně či zazpíval acappella.

Každý večer s panem Pellarem byl jedinečný, nikdy se neopakoval, vždy přinesl něco nového. Za zmínku stojí, že před dvěma roky vystoupil pan Pellar na rockovém festivalu v Trutnově a s úspěchem. Když jsem zval některé mladší lidi než jsem já na vystoupení pana Pellara, většinou se ptali - kdo to je? Po vystoupení žasli, jak úžasný a duchem mladý člověk zde žije. Po každém večeru s panem Pellarem jsem si říkal kolikrát jej ještě uvidím? Bohužel, život je každému z nás vyměřen a tuto sobotu se pan Pellar setkal se svou celoživotní láskou, paní Lubou a s ostatními přáteli, s nimiž na Zemi prožil vše krásné i vše smutné. Pane Pellare, budete nám moc chybět, Vaše Marion nám stále zní.