Zamyšlení nad Portou

Pár filosofických myšlenek Hanky Hosnedlové, které plně podepisuji  . . .  cituji

Jsem přesvědčena, že nikdo z vás si nemyslí, že se vůbec nemění, že zůstává stále stejný... To prostě není možné, běh času otiskne své tretry do každého a do všeho, ať už si to připouštíme, nebo ne. A tak ani Porta nemůže zůstat stejná. Navíc je to živý organismus, který se vyvíjí v závislosti na řadě dalších faktorů. Mění se i struktura publika, a protože návnada má chutnat rybě a ne rybáři, je jasné, že se mění i programová skladba a žánrové spektrum, a tím i sestava vystupujících. To je celkem zákonité a nikdo si asi nepřeje, aby se z Porty stal živý skanzen, zkamenělina neschopná dalšího života, muzejní exponát.

Jenom by, a nejen podle mne, neměla Porta přerůst v multižánrový festival. Žánry stylově odlišné mají své vlastní přehlídky, soutěže, festivaly a není třeba jim poskytovat útočiště na portovním pódiu. Porta vznikla jako soutěžní přehlídka countryové, westernové a trampské písně. A na této platformě také vyrostla v onu legendární záležitost s tisícovkami posluchačů. Nesmíme ale zapomínat, že tehdy byly jiné kulisy i podmínky a fungovalo v tom jako pojítko i něco takového jako tiché spiklenectví. Dnes je skoro všechno jinak, ale Porta by si i v současnosti nesporně zasloužila, aby část onoho původního vkladu v jejím sejfu figuroval i nyní, bez narážek na sentiment dříve narozených a přehlíživých řečí o portovním pravěku. Kousek nostalgie v téhle portovní polévce je prostě kořením, které jí dodává onu nezaměnitelnou chuť, pro níž se sem vydávají zejména diváci v zeleném.

Na druhé straně by neškodilo ani trochu snášenlivé tolerance na straně těch, které jsem v předchozím odstavci obhajovala. Vždyť klasika se nerodí během jednoho dne, ta prostě zraje od prvního semínka zájmu až po košatý strom evergreenu. Ti, kteří prošlapávají cestičky novému nebo neznámému to nikdy neměli lehké. Připomeňme si například první reakce na písničky bratrů Ryvolových či Kapitána Kida. A dnes už patří k samozřejmému zpěvníku nejen portovních diváků. Vzpomínám si mimo jiné třeba na to, jak kdysi před desítkami let odměnilo portovní publikum v Plzni hvízdáním a projevy nevole Roberta Křesťana s jeho kapelou. A asi ani nemusím dodávat, jaké postavení má tahle muzika dnes.

Pravdou je, že hvězdy se nerodí každý den, ba ani každý rok, možná ani celá desetiletí. Ale dejme jim šanci... Někde a nějak začít musí. Někteří projdou touhle muzikantskou bránou bez povšimnutí, jiní zazáří a zhasnou, ale jsou i tací, kteří se na té kluzké, nakloněné rovině zájmu a slávy udrží. A pokud pro ně může být portovní pódium odrazovým můstkem, proč ne. Vždyť na to můžeme být hrdí.

Každá tolerance ale musí mít své mantinely. A to i ta, která otevírá portovní náruč do šířky. Porta si musí udržet svou tvář, svou páteř, svůj zvuk - neměla by se nechat ohýbat ani diktátem komerce, ani jinými, často dobře maskovanými tlaky. Aby to prostě pořád byla ještě ta naše Porta...