Poslouchat country znamená žít country . . .

Terne Čhave: “Jsme schopni zaujmout od prvních tónů”

06.10.2010 20:43

Energie, energie a energie. To je to, co se na vás valí při koncertech královéhradecké kapely Terne Čhave. Naše momentálně možná nejlepší romská formace vznikla už ve druhé polovině 80. let (tehdy jejím protagonistům bylo kolem 16 let) a velmi brzy se probojovala do finále Porty. Poté však ukončila činnost (mimo jiné kvůli projevům rasové nesnášenlivosti) a na scénu se vrátila až v roce 2000. O rok později získala Krtečka na Zahradě a od té doby její úspěšná jízda po českých i evropských pódiích trvá. Na svém kontě mají Terne Čhave zatím tři alba, přičemž to nejnovější, More, love!, přineslo velkou změnu stylu: posun od znásobených akustických kytar ve stylu Gipsy Kings k eklektickému zvuku ovlivněnému rockem, šansonem i tanečními samply. Nechme si však více prozradit od samotných členů kapely. Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou jsem se sešel s Gejzou Bendigem (kytara, sólový zpěv), Adamem Pospíšilem (housle) a Máriem Bihárim (akordeon).

Čím se vaše třetí CD More, love! liší od předchozích alb?

G: Tentokrát jsme si řekli, že si k nahrávání pozveme producenta, který se na naši muziku podívá z jiné strany. Vybrali jsme si Petra Vyšohlída, který se na to podle nás absolutně hodil. Vyrůstal s námi, zná naši mentalitu, ví, jak hrajeme, a ví, jaké máme možnosti. Navíc má velký hudební rozhled – v tom je to podle mě jeden z nejlepších lidí v republice, protože se tím zabývá strašně dlouho a dokáže z lidí dostat maximum. A právě díky Petrovi se například na desce objevuje elektrická kytara, na kterou jsme nikdy předtím nehráli a ani nás to nenapadlo.

Jak vznikl název alba More, love!?

G: Ten název samozřejmě vymyslel Petr Vyšohlíd.

A: Byla to totiž jediná dvě romská slova, která znal. More jako chlape nebo člověče nebo vole a love jako prachy, to jsou věci, které zná každý Čech. Navíc v angličtině se to dá číst jako [mór lav]. Takže máte prachy a proti tomu stojí láska nebo cit.

G: Já přidám ještě jednu zajímavost. Když jdete do studia, máte domluvenou nějakou cenu, za kterou to točíte. A Petr měl s námi domluvenou taky nějakou cenu. Ale nastala situace, že se do té práce tak zabral, že si za to nakonec nevzal žádné peníze.

Petr Vyšohlíd, vedle toho, že album produkoval, si sám ve studiu také zahrál na kytary a na basu. Na desce však máte i další hosty a z nich mě nejvíc zaujal pravoslavný kněz Milan Augustýn Jareš v písni Haleluja. Jak jste jej angažovali?

G: On měl náhodou cestu kolem a potřeboval v tom studiu něco nahrát. A Petr jako dobrý producent toho hned využil, spustil mu podklady a on to v podstatě napoprvé nazpíval.

Jiří Vyšohlíd, který hraje v jedné písni na flexaton a v jedné na flétnu, je Petrův bratr?

A: Na desce je více zástupců rodiny Vyšohlídů. Na flexaton a na tu podivnou flétnu hraje Petrův otec, Jiří Vyšohlíd. Petrův bratr, také Jiří, zpívá v dětském sboru v titulní skladbě More, love! Petrovi se sourozenci líhnou zhruba po patnácti letech.

Ano, právě ten dětský sbor v titulní písni, která má mimochodem text namířený proti rasismu, mě zaujal. Má jít jen o estetickou záležitost, nebo můžeme zpěv dětí chápat jako nějaké poselství?

A: Lze to chápat jako estetické poselství.

Mário, vy jste se nahrávání alba neúčastnil, do Terne Čhave jste přišel později. Jak jste se stal členem kapely?

M: Já se znám dlouho s Adamem Pospíšilem a několik let znám také ostatní kluky z Terne Čhave. Vídali jsme se na koncertech, oni hráli i na společných pódiích s Koou. A tak mě Adam asi před rokem kapele doporučil.

Čím podle vás ostatních Mário Terne Čhave obohatil?

G: Mário je zdatný hudebník. Přišel a některé věci nám svou hrou objasnil. Akordeonista, který byl členem skupiny před ním, Daniel Zeman, byl také šikovný a hodně dobrý, ale místy hrál trošku jinak, než jsme si to představovali. Byl hodně mladý a já věřím, že o něm ještě uslyšíme. Mário už má za sebou nějaké zkušenosti, byl v kapele například se Zuzanou Navarovou a s námi hraje přesně tak, jak je třeba: Nikde to nepřecpe, nikde to neubere, hraje přesně to, co je potřeba.

Za album More, love! jste dostali cenu Anděl v kategorii World music. Co vám tato cena dala?

A: Hlavně nám potěšila, byla to pro nás velká radost. Vůbec jsme nečekali, že bychom mohli uspět, protože v té kategorii byla silná konkurence: zejména Gipsy, který v té době sbíral veškerá ocenění. Jinak vedle radosti nám Anděl určitě dal i energii do budoucna. Asi nám pomohl i k většímu množství koncertů. V létě jsme si určitě díky němu zahráli v dobrých časech na velkých festivalech, jako jsou Colours of Ostrava, Boskovice nebo na hlavní scéně v Trutnově. To je určitě posun, protože pořadatelé a hudební publicisté, kteří mají na starosti dramaturgii festivalů, ty ceny sledují. Ale že by nám díky tomu nějak přibylo posluchačů, to si nemyslím.

Žánrové ceny v rámci Andělů bohužel stále zůstávají zasunuté do pozadí. Vnímali jste to tak?

A: Ano, bylo nám líto, že žánrové ceny trochu zapadly. Přímý televizní přenos byl takový trošku zpackaný, nikdo moc nevěděl, co se tam děje. A je až neúměrné, kolik se v televizi dává prostoru hlavním cenám a přitom často nedosahují takových kvalit, jaké se můžou objevit v cenách žánrových. To neříkám proto, že bychom si mysleli, že jsme něco víc. Ale myslím, že by to mohlo být víc vidět.

M: Já doplním, že Anděl je určitě motivace do budoucna. Člověka to nakopne a on má motivaci a může se těšit na tvorbu další desky.

Vaše album zabodovalo také v první dvacítce celoevropského hitparády World Music Chart Europe. Překvapilo vás to?

G: Když jsme s Petrem Vyšohlídem desku dokončili a pustili jsme si ji, řekli jsme si: Buď se ta deska bude lidem hodně líbit, nebo se nebude líbit vůbec. A je vidět, že se líbí. Takže jsme to vlastně čekali.

Zmínili jste letní festivaly. Na webu píšete, že výjimečný byl festival Kumpania ve francouzské části Pyrenejí, kde jste si zahráli s Romano Drom a skvělou rumunskou kapelou Nadara. Zeptám se obecně. Čím mohou kapelu takové cesty do Evropy obohatit?

A: Rozhodně tím, že vidíme, jaká je hudební konkurence v Evropě a ve světě. Třeba si všímáme, že mnohé zahraniční kapely čím dál víc sázejí na image a choreografii. Prosté hraní na nástroje už jim jakoby nestačí, někdy jsou koncerty až na pomezí divadelního a hudebního představení. To je třeba věc, která se u nás ještě moc nepěstuje…

V jakém prostředí se vám nejlépe koncertuje?

G: My prostředí na méně či více důležitá nedělíme, každý koncert je pro nás v první řadě pohoda. Když všechno dobře funguje, je nám jedno, jestli hrajeme pro 300, nebo 10 000 lidí. Velká pódia jsou samozřejmě náročnější. Člověk ze sebe musí vydat mnohem víc energie, aby lidi zaujal. My samozřejmě ze sebe vydáváme energii i tehdy, když přijde jen 100 lidí, ale na větších akcích je na nás větší tlak a je to taky pro nás větší adrenalin. Mimochodem letos jsem zaznamenal u našich posluchačů významnou změnu: když začneme hrát, okamžitě reagují. Dříve nám trvalo o chvilku déle, než jsme se s publikem sžili. Ale protože už hrajeme dlouho a máme hodně naježděno, jsme schopni zaujmout lidi od prvních tónů. A to je pro nás dobře. Protože jakmile my dostaneme lidi, oni nás zase vyhecují k lepšímu výkonu.

Při vašem vystoupení jsem si všiml, že některé písně podle nálady protahujete a navzájem kombinujete. Jak velkou roli při vašem hraní hraje improvizace?

A: Spousta věcí vzniká spontánně a my musíme být ostražití. Gejza jako frontman má občas nějaký nápad a začne náhle přecházet z jedné skladby do druhé. My ostatní musíme být ve střehu, ale i to je druh energie, se kterou na pódiu pracujeme. Člověk nemůže usnout a musí se mít pořád na pozoru. Ale i proto nás to baví. Hrajeme, dopředu nevíme, co z toho vzejde, a když se to povede, je to paráda. A i publikum myslím vycítí, že se na pódiu děje něco jedinečného a že jen nepřehráváme to, co máme naučené.

M: Gejza nám dává vědět systémem romských výkřiků, co bude následovat a jak si to představuje.

A: To je specifikum romské muziky, že se v jejím rámci uděluje něco jako povely. Například Téle znamená rytmicky nebo dynamicky dolů, Upne naopak nahoru, hlasitěji, rychleji… a různé další věci.

G: Hlásím taky změny akordů apod. Když mě lidi dostanou, nejsem schopný opakovat všechno přesně tak, jak je to na desce. A tak některé pasáže hrajeme trošku jinak. I proto nás to baví a i proto je v Terne Čhave i po tolika letech tak dobrá nálada a máme pocit, že se pořád něco děje. Byla by velká nuda hrát něco dva roky pořád stejně. Ale myslím, že to v naší kapele nehrozí.

Co plánujete do budoucna?

G: Jediné, co můžu říct, je to, že naše příští deska bude úplně jiná než More, Love! Začali jsme už shánět materiál, dáváme jej dohromady. Ale může to trvat i rok, protože my jsme ve věku, kdy nikam nespěcháme a náš manažer Dušan Svíba s námi snad bude mít trpělivost.

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk 1/2010

 


Diskografie:
Avjam pale (Indies 2003)
Kaj džas (Indies 2005)
More, love! (Indies Scope 2008)

Kontakt

Country club Halenkovice

countryclub.halenkovice@seznam.cz

Halenkovice 617, 763 63

Vyhledávání

Jak si znázornit všechny články na jednu stránku ?

Odrolujete až na spodní část stránky a klikněte na  "Všechny články"

Rychlá orientace na stránkách ?

Vpravo nahoře klikni na odkaz "mapa stránek"

Již jsme i na Facebooku, zařaďte se mezi naše přátele a zprostředkujte stránky i Vašim kamarádům 

Všimněte si možnosti chatovat při prohlížení webu, jak čti Zde

 

Country club Halenkovice - vaše brána do světa hudby, spuštěno 10. dubna 2010 ©

Tvorba www stránek zdarmaWebnode

Přístupy na web počítáme od 26. dubna 2010