Tak jsem byl zase pár dní mimo . . .

Asi jste to zpozorovali, 14 dní uplynulo a zde se toliko zase moc neudálo. Řada návštěvníků, jak jsem se teď dočetl, to dokonce vítá, vždyť kdo to má všechno číst a hlavně kdy. A tak jen mrknu, jo nic se neděje a tak valím o stránky dále. A zase jen jeden příspěvek za 4 dny – no nic moc. Ale ono se to přesunulo všechno na sociální sítě, zde se naopak přemele všechno a platí otřepané – na Facebook chodíte jak do ledničky, taky víte, že zde nic důležitého nenajdete, ale přesto se musíte podívat.

No jo, ale když se stane pak něco důležitého, je pozdní reakce v podstatě přemletím přemletého. Přesto si ale neodpustím jednu – bohužel – smuténku, ikdyž teď vlastně vzpomínku v tom dobrém.

Nejspíše jste zaregistrovali, že začátkem února zemřel jeden z uznávaných hudebních rockových a folkových kritiků Vladimír Vlasák. Pominuli, že patřil k ročníkům, které mi jsou již velmi blízké, byl to především novinář, který psal komentáře snad ke všemu důležitému, co se na hudební scéně šustlo. Nechci opakovat slova z nekrologů a prohlášení jeho kolegů, kteří ho znali osobně. Já ho znal jen jako onoho renomovaného novináře, jehož příspěvky jsem vždy rád pročítal.

A nakonec mám od něj i knihu, kterou mohu všem milovníkům především folkové muziky doporučit i přes drobné faktografické nepřesnosti. Jeho Folkaři jsou určitě odrazem jedné etapy, doby, která je dnes pomalu až k neuvěření.