Radim Hladík

Kytarista Radim Hladík (* 1946), který nejen jako kapelník Blue Effectu psal dějiny českého rocku, se na kytaru začal učit ve svých 13 letech. “Bylo to na truc, protože jsem musel hrát na piano,” vysvětluje svou ranou motivaci. V rozhovoru s Ondřejem Bezrem vzpomíná, jak se na pionýrském táboře naučil akordy trampských písní jen podle zraku: “Zapamatoval jsem si, jak ty akordy vypadají, a když jsem si vzal asi za měsíc kytaru do ruky, byl jsem schopen je namačkat. To mě chytilo, protože takhle snadný začátek na hudební nástroj bych nečekal. Ale to je největší zrada kytary – zezačátku to jde rychle, pak se to zastaví a buď to nejde vůbec dál, nebo to stojí šílený úsilí.” Kytaru měl Hladík zprvu vypůjčenou, “pěknou, s indiánem”. Až později mu rodiče sehnali pěkný nástroj ze 30. let, který mu vydržel až do “začátku bigbítu”. Dostal se na konzervatoř, ale vydržel na ní jen dva roky a v té době už hrál bigbít. Své rockové začátky, spojené se skupinou Komety, líčí v osobní vzpomínce publikované v knize Aleše Opekara The Matadors (Beatová aristokracie z Prahy): “Můj bratr měl na základní škole spolužáka, který bydlel u nás v Polské přes ulici a hrál na saxofon v Kometách (…) No a ten se doslechl, že hraju na kytaru. Ale já jsem v té době hrál klasiku. (…) S bráchou to dohodli a pozvali mě na konkurs na Prahu 10 do hudební školy, kde měly Komety zkušebnu. Vím, že jsem tam šel s akustickou kytarou. Honza Hrubý (nezaměňovat s houslistou téhož jména – pozn. aut.), tehdejší kapelník, přede mě hodil noty, shodou okolností to bylo sólo od skladby Telstar. A já jsem ho z těch not zahrál a to patrně způsobilo, že dodneška hraju bigbít.” Od roku 1965, tedy od svých 19 let, je Radim Hladík profesionálním kytaristou. Angažmá získal ve skupině Fontána, ve které se sešli někteří bývalí členové Komet (včetně zpěváka Vladimíra Mišíka) a která se vzápětí přejmenovala na Matadors. Krátkou, avšak hutnou historii této kapely, klíčové pro český bigbít, líčí Opekar v už zmíněné knize. Ocitujme z ní za všechny zajímavé pasáže už jen jednu Hladíkovu vzpomínku, týkající se turné po východním Německu z roku 1967: “V NDR to bylo strašné. Tam jsme byli i v novinách, jak lidi nemají vypadat! Zarostlí. Neměli jsme nijak zvlášť dlouhé vlasy, ale na NDR to bylo moc.”  Zatímco s Matadors hrál Hladík syrové rhythm&blues (nezaměňovat s dnešním souhrnným názvem pro afroamerické styly), s Blue Effectem, který založil v roce 1969, si postupně vyzkoušel všechny myslitelné odnože rockové hudby: od bigbítu konce 60. let (v té době se skupinou jako textař spolupracoval Jaroslav Hutka a jako aranžér Hladíkův otec, který vystudoval skladbu a dirigování) přes jazzrock a artrock až po elektro-fúze počátku 80. let. Spolupracoval s tehdy svobodomyslným Jazzem Q i s konvenčnějším Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu. Hladík se – po boku střídajících zpěváků a klávesistů – rozvíjel autorsky i technicky a po celou dobu udával na české scéně tón. Když mu připomenete, že se u nás stal průkopníkem kytarových efektů, “kvákadel”, a zeptáte se, jak se k nim dostal, odpoví: “Nejen kvákadel, ale i mnoha dalších. Buď mi je někdo přivezl, nebo jsem je sehnal sám či si je nechal postavit. Byli tu šikulové.” I když je Radim Hladík dodnes vzorem především pro rockové kytaristy, sám se velmi brzy spřátelil i s folkovými písničkáři. Spolupráci s Jaroslavem Hutkou, kterou zahájil v rané éře Blue Effectu, zúročil na společných nahrávkách ze 70. let (Stůj, břízo zelená, Vandrovali hudci) i na porevolučních albech (Pánbu na poli, Pravděpodobné vzdálenosti). Tři studiová alba Hladík natočil také s Mariánem Vargou a Pavlem Hammelem, se kterým se později znovu sešel na akustické koncertní nahrávce Déja vu Live. Do úplně jiných žánrových vod pak zabrousil v roce 1997 na společném albu s Dášou Voňkovou Voliéra. “Já se nepokládám za rockového nebo bluesového kytaristu. Já se prostě pokládám za kytaristu. (…) Muzika je pro mě vždycky výzva a buď ji zvládnu, nebo ne. Kytara je jen prostředek vyjádření,” odpovídá na otázku Ondřeje Bezra, zda mu nedělalo problémy oprostit se od bluesových kořenů, které byly v jeho hře vždy patrné. Že si propagátor elektrických kytar a kytarových efektů rád zahraje i akusticky, nesouvisí pouze s jeho láskou k folku. Na otázku Jaromíra Tůmy, proč nějakou dobu lpěl na akustickém hraní, Hladík odpovídá překvapivě: “Může za to výtah v našem domě. Jednoho dne se partaje usnesly, že zastaví výtah od 22 hodin večer do sedmi do rána, a já nebyl schopen tahat nástroje v noci po kšeftech do sedmého patra. To mě přinutilo hrát akusticky. Když se po letech toto nařízení zrušilo, mohl jsem opět po nocích stěhovat aparaturu.” Akusticky však Hladík hrává i se současným, obnoveným a omlazeným Blue Effectem. Že mu to svědčí, dokládá mimo jiné úspěch na Zahradě 2009, kde se Hladíkova skupina podle ankety pořádané Radiem Proglas stala nejzajímavějším hostem festivalu podle kolegů muzikantů. Radim Hladík, držitel řady ocenění pro nejlepšího kytaristu nebo “beatovou osobnost”, považuje za své největší vzory Erica Claptona, Jimiho Hendrixe nebo Jeffa Becka, ale dodává, že se “vždy snažil hrát po svém”. Na poznámku, že on sám je dnes vzorem pro nejednu generaci mladých kytaristů, skromně odpovídá: “Vzorem snad nejsem. Mladí hrají jinak.”

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk  5/2010