Poslouchat country znamená žít country . . .

Prázdiny v Telči - poslechové

14.09.2010 22:26

Rozsáhlá reportáž ještě z prázdnin v Telči . . .  autor Karel Fred Vodňanský, zdroj FolkTime

Prázdniny v Telči – (po)bytem 8. – 16. srpna 2010

Část I.

Je tomu již třináct let, co jsem nebyl na letních prázdninách v Telči. To nebylo zanevřením či nemohoucností. Jen způsob života, kterým se festival prezentuje, je více než vyčerpávající, pokud jej lokáte opravdu plnými doušky a já jej v Telči lokal deset sezón. Byl to pro mne tedy návrat takřka domů, do hradeb nestárnoucího města, do brlohu, do prdele tak snad abychom už nechali toho sentimentu.

Telč je krásné historické město a festival lidové muziky se do jeho zdí hodí a má zde na růžích ustláno. Odpolední a noční scény se povětšinou odehrávají na malém podiu velkého náměstí a hlavní koncerty potom v samém historickém jádru – na nádvoří pohádkového zámku. Ač nejsou mezi jednotlivými scénami časové rozestupy, a pokud byste chtěli stihnout opravdu každý výstup každého interpreta, museli byste se trochu rozdvojit, není plynné navazování nedale-kých scén vůbec ke škodě. Ať již teprve jdete na hlavní koncert nebo z něj již odcházíte, v dálce Vás doprovází či vítá další hudba. Od pěti do půlnoci si zkrátka od hudby neodpočinete, nechcete-li.

Pozdně odpolední neděle zdála se být nějaká uondaná. Nevím, zda to bylo způsobeno přehršlí osmiček v kalendáři, ale každopádně se na tom podílely předchozí náročné dny plné Hradišťanů, mariáše, AG Fleků, divadla, Jarretů, aut, Trabandů, ovoce a Jablkoňů (o tom však blíže od kolegy v předchozí reportáži). Nevím, zda se únava přenesla i na mne, nebo to bylo pozdním příchodem, či byla vyhrazena změna na odpočinek, avšak první mne uvítala v Telči skupina Sekvoj a předchozí kapelu Dobrou polohu jsem si mohl pustit tak jen z videozáznamu.

Brzy třicetiletá Sekvoj zahrála tentokrát bez brzy rodící zpěvačky Karolíny Skalníkové, ale za to s novým kontrabasistou, starým matadorem Emilem Pinďou Makalem. Čistě mužské osazenstvo však nijak nevybočilo z obvyklého repertoáru autorských trampských písniček. Střídající se úderné rytmy s táhlými romantickými melodiemi nijak zvlášť nerozladilo ani pražící slunce, a tak nezbývalo než příjemně naladit na folkové prázdniny.

Intermezzo před hlavním koncertem vyplnila Myslivecká odyssea mladického divadelního uskupení NUM z Jihlavy. Večerní koncert na nádvoří se nesl původem nejenom hlavních protagonistů ve valašském duchu.

Lucie Redlová tentokráte nezahrála s Docuku, ale sama za sebe. Doprovod v tradičním složení Martin Knor (elektrická kytara), Ivan Trpík (baskytara) a Milan Kratochvíl (bicí), jí byli více než dobrým GARDE. Zaznělé písně byly zejména z jejího loňského sólového alba První, poslední. Ač jsou písně autorské jen hudebně, vyznačují se zejména výbornými texty Kuby Horáka a Radky Bzonkové. Koncert jakoby se pak nesl v podpoře právě textů, ačkoli elektrifikovaný doprovod vybízel spíše k převaze hudební. Byl to záměr tlumit, nebo je ta hudba opravdu tak dobře napsaná? Mohu soudit jen to druhé. Stejně jako u studiových nahrávek rád vyslovuji kladné stanovisko, co se autorství týče, avšak na koncertě samém byla doprovodná složka až moc upozaděná. Celkově pro mne bylo vystoupení málo koncertní, málo divadla a hodně soch, avšak na vstřebávání textů výborné, i když mi u některých písní chyběly vícehlasy.

Kontrapunktem k popotahovanému vystoupení Lucie Redlové bylo živelné vystoupení skupiny Fleret. Zaznělo mnoho tradičních písní, a to i těch lidových, jež nedávno vyšly na 2CD Až zavřu dvéři, které nazpívali a zpívali s hostem z nejčastějších - Jarmilou Šulákovou. Z rytmu i rychlé pohody nevypadával i zbrusu nový bubeník David Filák, a tak jsem si mohl sentimentálně brouknout "...dlouho jsem tu nebyl, ukažte mi cestu domů…“.

Druhý den byl koncipován ve znamení vícehlasého zpěvu, avšak odpolední předzvěst velkého večera se Spirituál kvintetem se příliš nevydařila. První zahrála na Kocouří scéně skupina Kuspokon. Dvě ženské na hlas, dva mužští na kytaru a jeden basák. Normální složení na trampfolkovou kapelu, ale šílený výstup. V tom zástupu pomiňme občasné kytarové kixy či laciné lyrické rýmovačky na povědomé melodie. Zcela nejhorším byl jakýkoli souzvuk hlasů. Ať již to byl ženský dvojhlas či duety, nebo co nejhůře zazpívali najednou čtyři z pěti, museli jste nechtě hledat tampóny do uší. A přitom zvláště hlas Zdeňky Poláškové, vlníce se osamocen, byl více než zvukomalebný.

O třídu výš, ale stále hluboko v podprůměru, se ukázalo uskupení "sextet 6 TET". Ač některé z šesti hlasů o samotě stojících byly více než libozvučné, spojením vznikala víceméně nepřeberná změť hlasů mluvících přes sebe povětšinou na stejné téma. Tetky v názvu si zřejmě nezvolily náhodou. Občasně sice zazářila výjimka jako v písni Kotě, ale to byla, i když milá, v pravdě malicherná nepravidelnost. V úctě k ženským detailům třeba připomenout, že za zády doprovázeli ženy tři muži na kytaru, basu a bonga.

Hlavní koncert na nádvoří zámku započala skupina Epy de Mye. Vedle speciálně telčského (ne)plánovaného doprovodu na bednu v podobě medvědího synka Vojty Koláře se v roli druhého kytaristy předvedl Dušan Vainer. Náhrada za Lukáše Kazíka je to více než výborná. Tento frontman výsostné, i když opomíjené skupiny Šantré je nejenom výborný kytarista, ale i zpěvák a ze dvou koncertů, na kterých jsem jej doposud s Epydemií slyšel, mohu tuto volbu jen kvitovat. Zvláště po odpoledním martýriu jsem si koncert opravdu užil. Všechno výborně šlapalo, i utahanější písně ožívaly, nástroje vytříbené, i přes nemocnou šlachu basistky Lucie Cíchové, zkrátka hlasový, nástrojový i divácký souzvuk a konečně jedno z nejlepších vystoupení druhé poloviny Prázdnin v Telči. Jak se následně ukázalo, tak žel i nejlepší vystoupení tohoto dne.

Před hvězdou večera zahrálo jako překvapení, i jako pozvánka na nocturno i druhý den, duo zvané Springlizard. Dva mladí pánové z Argentiny předváděli výbornou hru na kytary. Kontinentem původu tradičně vybrnkávané rytmy byly spíše melodické, než aby strhávaly svou hispánskou rovnoměrností. V nepoměru ke hře na kytaru pak vyzníval zpěv. Nejen, že jeden z protagonistů měl až přespříliš zastřený hlas, ale zejména často neudrželi melodii, o souzvuku hlasů ani nemluvě.

Spirituál kvintet, to je legenda nejenom folkové scény. Přesto, žel, legenda stárnoucí, a to nejen kvůli své padesátileté existenci. Výborné vícehlasy, kterým v zásadě není co vytknout, výborný repertoár plný skvělých spirituálů, autorských i převzatých, avšak výběr písní se držel v kategorii těch méně namáhavých. Kdysi zvučné hlasy a vícehlasy se nyní, až na výjimky v podobě Ireny Budweiserové a "nováčka" Jiřího Holoubka, drží při zemi. Většina předvedených písní se táhla, chyběla jim tolik očekávaná dynamika a energie. Na telčském koncertě navíc zazněly písně spíše méně známé a tak krom ucha nepolahodila si ani povědomost. Zřejmě přílišné očekávání bylo následováno velkým zklamáním.

Úterní Kocouří scénu ponejprv neočekávaně obsadil nejstarší z medvědů Matěj Kolář. Od poloviny devadesátých let, když jsem jej poprvé slyšel na jeho pověstné "skřipky" jako hosta skupiny Cimbal Classic, přes jeho irské experimenty a Draga Bandu let následujících, urazil tenhle hudební pracant dlouhou cestu, která třeba nedávno prošla i Expem v Šanghaji. Na Kocouří scéně zahrál na kytaru a hlas z pro něj tradičního repertoáru lidových písní. I když osudem nepřipraven a s občasně kolísajícím hlasem, byl to výstup zdaleka více než jen zástupný.

 Springlizard od večera a nocturna prodělal výraznou změnu v podobě zlepšeného hlasu, který zdaleka tak nekolísal a celkově nepůsobil tolik unaveně.

Večerní koncert byl ve znamení bluegrassu a dvou mistrů tohoto divácky menšinového žánru, skupin COP a Roberta Křesťana s Druhou trávou. Avšak kombinace kvalit a prostředí i nálady Prázdnin v Telči přivítalo na jejich koncert ve zdech zámku nebývalé množství diváků.

První polovina koncertu, přesněji vystoupení skupiny Cop však přineslo zvukové zklamání. Zda, a čím to bylo se neodvažuji soudit, avšak zvuk vycházející z reproduktorů i odposlechů byl nevýrazný až plytký. Skupina Cop jinak hrála svůj tradiční repertoár dramaturgicky příjemně rozestavěný mezi hitovky, více orchestrálky i nové písně. Již od začátku bylo též diváctvo masírováno informací o různorodém spojování obou skupin i repertoáru. Za hraní Copu tak zahráli jednu píseň Druhé trávy a další skladbu si s nimi zazpíval Robert Křesťan.

Nesrovnatelně lepší zvuk následující kapely s sebou přinesl i osobní zvukař Druhé trávy Jiří Mašek. Vystoupení se neslo ve znamení samých osvědčených a výborných písní (mají vůbec jiné?!) – El Santo Dia, Letní romance, Až si jednou sundám boty, Pendl do Betléma a samozřejmě i Telegraf road. Od skupiny Cop, jejichž "poetika textů je jiná než Druhé trávy" (R. K.), zahráli písničku Kladivo a v poslední čtvrtině potom vystoupili společně nejdříve s Míšou Leichtem a poté i s celým Copem. Žádná holá hlava ani Otava, naopak více než vydařený koš nevadnoucí modré trávy, tak ještě jedno kafe a můžeme s tou břitkou kosou dál.

 

Třináctý den Prázdnin v Telči začal jako by včerejší večer neskončil. Započala jej totiž bluegrassová skupina Veget. Ne že by občas nezazněla nějaká ta trampštější píseň, ale bluegrassový repertoár převažoval. I nástrojové obsazení, vedle kytary a kontrabasu i mandolína a banjo, dávalo vystoupení nejvíce modrotravní nádech. Nastoupenou cestu podpořil i hlas jejich nové zpěvačky Lenky Krausové, která se také nejvíce pohybuje ve skupinách preferujících bluegrass (FreeGrass, Handl). Její sólový zpěv byl také to nejvýraznější, čím kapela vyčnívala, ale i vícehlasy byly nadprůměrně sezpívané. Z nástrojů v dobrém slova smyslu vystupovalo zejména banjo a kytara. Za mé první čtyři dny rozhodně nejlepší výstup na Kocouří scéně. Žánrově dost bokem od předcházejících skupin i následujícího večerního programu se ukázala skupina Isara. Tvrdí o sobě, že jejich hudba pramení z hudby keltské a středověké. Nástrojové obsazení, kde dominují flétny, housle i kytara a zvuk hraní akordeon, prvoplánově tomuto názoru neodporuje, ale bližší poslech telčského koncertu nutí přidat nových poloh i přívlastků. Určitě to není irská lidová klasika, spíš ji jen občas připomene nějaký nápěv, ale potřebná rytmika není, a tak Irsko nejvíce připomínají vysoké tóny houslí. Středověk potom můžeme u písní hledat maximálně v obsahu textů. Co nám tedy z předpokladů zbývá, a co nového vychází? Asi nejvíce se blíží jejich výstup folkové hudbě s občasnými odbočkami do končin Irska a uhlazenými jarmarečními texty. Zajisté to neplatí prvoplánově, občas je to více folkové, občas více podřízené ala středověkým textům, občas odposloucháme i věci české lidové v až rockovém hávu, ale to prim hrají a zpívají v mezích výše jmenovaného. Je-li to, či není dobře, musí posoudit jednotlivý posluchač sám. Na mne sice působili hudebně profesionálně a nemohu říci vážné výtky na hudební projev, ale celkově na mne vystoupení mluvilo rozpačitě – velké rozmezí různě položených melodií i obsahu textů jakoby nemělo žádný stmelovací prvek, který by skupině Isara dával jasný obrys. Hlavní večerní program se ještě na pozvánkách rýsoval jako ryze folkový večer dvou nejlepších kapel svých generací. Avšak vítr, Jim a Bass tomu chtěli jinak a byla to změna více než inspirativní. Folkový večer měl částečně provázet, uvést nebo alespoň pozdravit samojediný dramaturg, propagátor a také uvaděč celých prázdnin v Telči Milan Kolář zvaný Medvěd. Avšak balón, ze kterého se tak mělo stát, chytil jiný vítr a konferenciérem na celý večer se tak stal Pavel Jim Drengubák. Ve vší úctě k Medvědovi to byla změna osvěžující a Jim se jí ujal s velkým nadhledem a jako blízký přítel Kolářův si dovolil i mnoho narážek na "Samojediného" i festival jako takový, což již tak uvolněnou koncertní náladu ještě více odlehčilo. Jako první vystoupila prim kapela mladší folkové generace (nikoli nejmladší) skupina Devítka. Tradičnější trio Jan a Jindřiška Brožovi a Petr Havrda doplnil častý host na baskytaru Petr Novotný. Výborné hlasy, nástroje, výborný zvuk a stoprocentní folk plný výborných textů a melodií – co více si od folkové skupiny přát. Snad by jen Jindřiška mohla více cvičit na ty flétny. Závěr zpívaný v zimním oblečení byl nejen vtipným apelem na Milana Koláře, aby Devítku pozval i na zimní festival, ale i příjemným připomenutím Zimních prázdnin v Telči. Holku od koní vystřídali jihočeští Nezmaři. Bez této folkové stálice a star dnes už asi není možné si představit žádný lepší festival a Nezmaři plně dostáli svému jménu i pověsti. Opětovně výsostný akustický folk i vícehlasy plus skoro samé známé písně plus několik málo novinek rovná se koncert na jedničku. Po lyrickém šlágru Písek vystřídalo Nezmary uskupení Quo vadis Bass. Toto kvarteto je sice složeno z akademicky vzdělaných kontrabasistů, ale jejich repertoár je velmi rozmanitý od melodií z večerníčků, přes lidovky, jazz až po samozřejmou klasiku. Na koncertě zahráli od každého něco a sklidili zaslouženě dlouhý potlesk. Na poslední třetinu vystoupení Nezmarů potom zůstali na pódiu a zahráli s nimi celý závěr koncertu.

Kontakt

Country club Halenkovice

countryclub.halenkovice@seznam.cz

Halenkovice 617, 763 63

Vyhledávání

Jak si znázornit všechny články na jednu stránku ?

Odrolujete až na spodní část stránky a klikněte na  "Všechny články"

Rychlá orientace na stránkách ?

Vpravo nahoře klikni na odkaz "mapa stránek"

Již jsme i na Facebooku, zařaďte se mezi naše přátele a zprostředkujte stránky i Vašim kamarádům 

Všimněte si možnosti chatovat při prohlížení webu, jak čti Zde

 

Country club Halenkovice - vaše brána do světa hudby, spuštěno 10. dubna 2010 ©

Tvorba www stránek zdarmaWebnode

Přístupy na web počítáme od 26. dubna 2010