Písničky na dvorku

(reportáž z festivalu Písničky na dvorku 2010) - napsal Tomáš Pohl pro Folk Time, cituji

Letošní konec léta bezesporu zatím nemá přídomek „babí“.

V sobotu 28. srpna 2010 to bylo potvrzeno i na festivalu Písničky na dvorku, který každoročně pořádají manželé Laďka a Jarda Budilovi ve Veleni. Občasné kapky deště rozhodly, že dvorek byl přemístěn do místnosti sloužící většinou jako zkušebna kapely Panelákoví fotři. Na čelní stěně místnosti jsou dvě slova psaná cizí řečí - řečí Keltů. V překladu do češtiny zní nápis jako „prdel světa“ a překlad české předlohy do gaelštiny, jak mi prozradil Jarda Budil, se rodil náročně výběrem z několika slov z té pro nás těžké a záhadné řeči.

Nicméně lidí přišlo na ten „přestěhovaný dvorek“ česky řečeno „tak akorát“, takže bylo vyprodáno, aniž by někdo musel stát. Písničky na dvorku, ostatně jako všechny akce pořádané Budilovými, dávají pocit, že v domku a na zahradě se všichni cítí jako doma. Ten pocit není dán jen složením a množstvím jídla v čele s bramboračkou, ale celkovou atmosférou. Asi jsem to již napsal o loňském festivalu, ale kdo z nás dnes ještě umí otevřít dveře svého domu a pozvat pocestné ke chvilkovému posezení bez skrytého přání po těch pocestných cokoli chtít jako protislužbu? Většina dnešních setkání začíná slovy: „A co bys potřeboval?“ Tato věta ve Veleni
nezazněla a nezazní.

A koho jsme ve Veleni letos slyšeli a viděli? Jako první vystoupil písničkář Pavel Petran, doprovázený Janem Flanderou na basovou kytaru a Edou Hladíkem na akustickou kytaru. Pavel Petran vypadá na první pohled jako kluk, který, slovy Miroslava Horníčka, nikdy nepatřil mezi hochy.

Stvořitel dal Pavlu Petranovi schopnost lehce psát melodie a text, což jsem u každé písně cítil. Nejsou to básnivé obraty, ani hluboká zamyšlení nad bytím či nebytím, ale každá píseň se velmi dobře poslouchá. Pavel Petran vládne příjemným hlasem, texty pěkně vyslovuje a má lehkost a nadhled. Při čtení kritik na jeho webu občas zazní přirovnání Pavlova hlasu či projevu k Františku Nedvědovi. Ve Veleni byl legendární František Nedvěd kdesi daleko a na rozdíl od něj Pavel Petran nezpíval ani přetextované Lightfooty, u nichž poetika originálu někam zapadla, ani rádoby nepřemýšlel nad šťastnou i nešťastnou láskou, ale byl zcela svůj. Z jeho dvou spoluhráčů čišelo, že se zpěvákem nejsou pouze na jevišti a doprovod dalších dvou nástrojů odnášel potencionální nudu, která občas při sólových vystoupení písničkářů odkudsi zavane.

Druhým účinkujícím byla pražská kapela Hudbanda. Tuto kapelu jsem dost dlouho neviděl a neslyšel. O to větší bylo příjemné překvapení, kam až se tvorba a zvuk kapely dostaly. Písně, které si ještě pamatuji, zněly jinak, a to i díky bigbítovému zvuku kytary Josefa Balcara. Všemu vévodí Romana „Rejka“ Balcarová za klávesami, která vládne krásným hlasem a autorským potencionálem. Zbytek doplňují baskytarista David Ondřich „dond“ a bubeník Josef Chosé Valušiak. Slovy spisovatele Jaroslava Žáka z knihy Dobrý borec Antonín se vyplatí „nezhasnout a vydržet až do finiše“.

Třetím účinkujícím byla Osada Zlaté oči, což je bezkonkurenční kolektivní recese a sranda. Zejména je třeba ocenit, že někteří členové dorazili jen kvůli několika písním, jako například kamarád Dvořák neboli Zbyněk Zeman, autor hymny se slovy končícími na „ný“. Poprvé jsem viděl i zpěv s maskami velikánů folku, které vyrobil Jeroným Lešner. Ten se ani nestihl převléci do trampského kostýmu. Na pódiu zpíval vedle obávaného folkového kritika veliký folkový manažer či folkový zasloužilý guru. Výsledkem nebyl smích, ale řev publika.

Dozněly hymny trampů a povely k odchodu a na jevišti bylo trio s názvem Bejlí, což vede k lacinému vtipkování na téma alkohol, ale takto se v Podkrkonoší říká plevelu. Kapelník Petr Brousil, exčlen kapely Kaluže z podhorského Pilníkova, je patrně autorem názvu kapely. Petra Brousila doprovázela na akordeon Monika Chmelová a na cajón, djembe a další perkuse David Deutsch. Petr Brousil má zcela jistě rád world music či bretaňskou hudbu, ale myslím, že si pěvecky vytýčil cíl, který byl občas nad sílu jeho hlasu. To ale neplatí o instrumentálním doprovodu, tam nemám, co bych vytknul, což platí zejména o výkonu Davida Deutsche.

Byli jsme ale na přátelském „utkání“ a nikoli na „první folkové lize“, takže celkově bylo Bejlí příjemným zážitkem. Poté na jevišti stála neúplná kapela Městská. Toto sdružení, založené Jardou Budilem, sleduji několik let a úroveň je pokaždé větší a větší. Zejména flétnistka Klára Hůdová dává sílu se vznášet a nová zpěvačka Klára Šámalová nezapře roky v pěveckých souborech, byť na irskou těžkou notu je třeba mít i něco víc. Zlepšují se ale i ostatní kmenoví hráči a určitá nervozita ustoupila radosti ze hry.

Koncert uváděla Jana Tahalová, bývalá akordeonistka a její průvodní slovo krom manžela Pavla bedlivě sledovala i její malá Kačenka. Ostatní průvodní slovo rutinovaně zajišťoval moderátorský matador Honza Dobiáš, který se snažil spíše „odhalovat soukromí účinkujících“ než zasvěceně hovořit o hudebním stylu. Přestávky mezi vystoupeními nebyly ale vyplněny obvyklým moderátorským povídáním, ale možností se občerstvit či si na zdravém vzduchu zakouřit.

Posledním vrcholem toho dne bylo tradiční vystoupení Panelákových fotrů. Zcela určitě byli mezi diváky i takoví, kteří tento oteplákovaný kolektiv viděli poprvé. Jenže spolu s nimi řvali smíchy i ti, pro které bylo vystoupení nespočitatelnou reprízou. Někdy mi příznivci folku připadají příliš vážní, ale tito fotři ve věku, který „zdobí“ i mě, přesvědčují, že dojem není vždy totožný se skutečností. Tak vám Fotři děkuji za všechny vaše krtky, hraní na PET lahve, čtyři smyčce a jedny housle a spoustu dalších recesí a legrácek. No, a krom toho jste všichni i moc dobří muzikanti, protože než začne klaun být směšný a padat z hrazdy, musí se na ní naučit houpat. Nelze zapomenout ani na zvuk, o který se pečlivě staral Olda „Oxid“ Rezler. Večer byl tradičně zakončen posezením a pozpíváním u ohně. Nezbývá než manželům Budilovým poděkovat a těšit se na další akce na jejich milém dvorku.