Petr Linhart

Písničkáře Petra Linharta, kapelníka skupiny Majerovky brzdové tabulky, fascinují Sudety. Inspiruje se tamními kopci, skalami, železničními tratěmi i zaniklými poutními místy a píše o nich písně, z kterých sestavil už dvě sólová alba Sudéta a Autobus do Podbořan.

Petr Linhart je kapelníkem skupiny Majerovky brzdové tabulky, ve které „hraje na zvláštní osmistrunnou kytaru vlastního ladění, kterou nepřesně nazývá mandocello. Jinak používá elektrickou kytaru. Má doma malou ruční harfu a možná se na ní jednou něco naučí. Na albech MBT využil i několik citer. Je příznivcem nových hudebních technologií a domácí volné tvorby na počítači, umístěném ve starodávné skříni. Libuje si ve spojování akustických nástrojů s elektronikou.“

Své první sólové album Sudéta, které natočil v roce 2007, Petr Linhart věnoval pozapomenutým a zpustlým místům naší země. Pásmo písňových příběhů inspirovaných nedávnou minulostí Sudet a osudy konkrétních osob vzbudilo pozornost publika i odborné veřejnosti a Petr za ně byl po právu nominovaný na cenu Anděl. Od našeho rádia obdržel cenu Za krásu slova, udělovanou kvalitním textařům.

Na otázku, co jej přimělo toulat se Sudetami a pátrat po dávných příbězích těchto míst, Linhart odpovídá: „Náhlá a rozumem moc nevysvětlitelná touha. Nicméně v sobě od dětství nosím mnoho skrytých důvodů. Moje babička z tátovy strany byla sudetská Němka, prázdniny jsem často trávil ve stráních nad Desnou v Jizerských horách, několikaleté angažmá v karlovarské kapele Čp. 8 mě zase pár let po několik dnů v týdnu přesouvalo do krajin Karlovarska.

Když jsem pak k tomu tématu poprvé přistoupil, zjistil jsem, že tady jsem doma jako nikdy nikde před tím. A že vlastně mohu bohatě čerpat také z toho, co jsem tady kdy prožil.“ V rozhovoru pro Katolický týdeník pak písničkář dodává: „Mě ten kraj vždycky lákal svou odlehlou svébytností. Fascinovaly mě ty rozcuchané kopce tonoucí v mlhách, ta neustálá hra světel a stínů, která je tu způsobena poměrně vysokou polohou zdejší krajiny. Miloval jsem zdejší lokálku, tu dlouhou trať z Rakovníka do Bečova, která propojuje krásná polozapomenutá místa, Kapucínské skály, Lubenec, Chyši, horu Vladař, Žlutice a Toužimsko. Dvacet let mi při pohledu do mapy jitřila fantazii značka kostela uprostřed prázdné krajiny s nápisem: Skoky, zrušená vesnice. Tak jsem se tam konečně po dvaceti letech jednou na konci zimy vydal a našel tam ty mariánské schody do nebes.“

Na téma Sudety a genius loci Petr Linhart říká: „Genius loci je tam přítomen jako dnešní den. Daleko intenzivněji než třeba na místech starých hradišť. V Sudetách ho navíc není třeba nijak probouzet, přihlásí se rovnou sám.“

Minimálně stejně dobré jako Sudéta, ne-li lepší, je Linhartovo nové CD Atobus do Podbořan. Najdete na něm i píseň Helga Braun, kterou můžete znát z našeho vysílání a která pojednává „o starém pánovi, který jednou zavítal do bývalých Mariánských Skoků a v zarostlé stráni hledal místo, kde stával Braunovic statek. Zaváděl tam totiž v pětačtyřicátém elektřinu a mladá slečna Braunová se mu líbila, leč odsud ji zavál až někam ke Karl-Marx-Stadtu“. Na otázku, co podle něj takové příběhy mohou dát dnešnímu posluchači, písničkář odpovídá: „Třeba by si člověk mohl vážit toho, že žije v daleko přívětivější době než hrdinka písně a podle toho konat a nefňukat. A taky lze s odstupem přemýšlet nad tím, jestli ta poválečná spoušť, která potkala české pohraničí, měla vůbec nějaký smysl a jestli vůbec něčemu dobrému posloužila. Sám o tom velmi pochybuji.“