Pavel Bobek

S Pavlem Bobkem o muži (i Muži), který nikdy nebyl in, stoprocentní spokojenosti se spolupracovníky, postojích architektů a bulváru napíchlém na telefonní linku

Letos v březnu jsem Pavlu Bobkovi spolu s ostatními diváky upřímně aplaudoval na koncertě v pražském Gongu: jako snad na každém z koncertů s Malinabandem byl jak pokropený živou vodou. O pár týdnů později jsem s ním seděl v obývacím pokoji jeho břevnovského domu, ve kterém bydlí již 70 let, a díval se přes údolí na komplex Vojenské nemocnice, kde poměrně nedávno bojoval o život.

Poslouchal jsem, jak se to všechno seběhlo - mimochodem dost drsný thriller, který začínal špatným šlápnutím na mořské pláži a končil prasklým vředem na dvanácterníku a čtrnáctidenním umělým spánkem – a chystal se v rozhovoru zmapovat událostmi nabité uplynulé čtyři roky. V následujících minutách jsme se nevěnovali pouze minulosti: například jsem si poslechl čerstvě vybranou cashovku, se kterou Pavel Bobek počítá pro své budoucí projekty. O té vám prozradím ale pouze kusou informaci: Johnny Cash ji nahrál v 70. letech, věnoval ji své ženě a Pavel Bobek doufá, že k ní získá správný milostný text. Ostatní informace z našeho bilancujícího rozhovoru už budou spíše košaté.

V posledních letech se kolem vás odehrála řada zásadních událostí. Já začnu od té určující z hudebního hlediska – od vaší spolupráce s Malinabandem. Proč a jak k ní vlastně došlo?

Měl jsem smlouvu s firmou Brothers Records, že natočím řadové album, to znamená vyloženě nové věci. Všechno jsem vymyslel, sestavil, a když už mělo být natáčení, tak se Miloš Nop… zasek, prostě se zasek s tím, že údajně nedostal zaplaceno za předešlou desku, kapela nedostala správně zaplaceno a on nedostal vůbec nic.

A poněvadž jednání nevedla k ničemu, tak řekl, že to prostě dělat nebude. Já říkám: no dobře, Miloši, ale já, bohužel, to mám v smlouvě, já to dělat musím. A i se na to těším, mám vybraný materiál… “Tak si to udělej s někým jiným.” A musím říct, že to byl právě šéf Brothers Records Zdeněk Kovařík, kdo po tomhle vstoupil do jednání s Lubošem Malinou a Luboš Malina potom do jednání se mnou a řekl, že sestaví kapelu, která mně to natočí. Já bych neměl nic proti tomu zase to natočit s Milošem, jako jsem natáčel s ním léta předtím.

Administrativní Malinaband

To je zvláštní, jak taková spolupráce umělecky úspěšná a snad i “srdeční” vznikne takovým způsobem…

Takřka administrativním.

To je to správné slovo. Vy jste předtím Luboše Malinu trochu sledoval nebo znal? Já jsem vždycky měl rád Druhou trávu, Robert Křesťan, to byl zpěvák, kterého jsem odjakživa nesmírně ctil. Robert Křesťan byl taky hostem na mém koncertu k šedesátinám, co jsem měl v Lucerně, natočili jsme spolu asi dvě písničky…

Takže ano, věděli jsme o sobě moc dobře, že existuje Luboš Malina, to mně samozřejmě nebylo neznámé… No a když jsme se rozhodli, že budem spolupracovat, tak se ukázalo, že Malinaband je bezvadná kapela a natáčení bylo prostě něco ohromného. Točilo se trochu jinak než předtím, což jsem potřeboval jako sůl, taky trošku změnit stereotyp.

Taky jsem poprvé zjistil, že vůbec nemusím lpět na tom, aby aranže byly přesně takové, jak jsou ty původní americké. Že to klidně můžu úplně nechat Lubošovi, aby to sám dělal tak, jak cítí, a podle nástrojů, které má k dispozici.

Koncertovali jste spolu hned po natočení desky Muž, který nikdy nebyl in?

První koncerty jsme měli ještě před tím, než jsem onemocněl, v létě 2005. Asi tři nebo čtyři, byly velice úspěšné, samozřejmě se mi to moc líbilo. To byly koncerty s Katkou García, Ivo Viktorin tam měl taky svoje vstupy...

Pak jsem, bohužel, upadl do té těžké nemoci. A byl to Luboš Malina, kdo mě přesvědčil, že zpívat můžu, že to půjde. Já jsem tomu moc nevěřil, začali jsme zkoušet předloni někdy v prosinci a v lednu vloni už jsme měli první vystoupení, které… bylo mimochodem velice úspěšné.

Muž, který nikdy nebyl in, nespadl z nebe

Vraťme se ještě k desce Muž, který nikdy nebyl in. To jste zavolal: “Luboši, máš mi udělat desku, tady mám jedenáct písniček, dělej co umíš?”

No, tak to samozřejmě… nebylo. My jsme si nad tím s Lubošem pěkně poseděli a znova jsme ty písničky vybírali. V době, kdy se začalo aranžovat, neřku-li natáčet, tak už jsme byli hluboce v každodenním styku, protože to nespadlo z nebe, samozřejmě.

Nakonec se natočila většina převzatých písniček, ale jsou tam taky dvě písničky původní. Písnička Karla Zicha, což je další můj zesnulý spolupracovník. Ten mě v tom roce 2004, těsně před tím, než odjel na tu nešťastnou cestu na Korsiku volal, jestli jsem si poslech písničky, co mi dal na cédéčku.

Já jsem říkal: Karle, jedna se mi nesmírně líbí, a zanotoval jsem mu ji do telefonu. “No to jsem rád, že se tahle líbí, já se vrátím za deset dní, sejdeme se a uděláme z toho duet.” Duet jsme z toho neudělali… ale otextoval ji Zdeněk Rytíř jako Muž, který nikdy nebyl in, titulní písničku celého alba.

Zdeněk Rytíř otextoval nejen titulku, ale většinu textů tohoto alba, celkem sedm písní. Přitom mně přijde, že toho za poslední roky až tolik nenapsal a vůbec si zpěváci obvykle stěžují, že je problém z něj dostat text…

No tak… Zdeněk se nějak zbláznil do téhleté desky… Tady u mě jsme se několikrát sešli a dávali jsme dohromady podklady textu Muž, který nikdy nebyl in. On se do něj pustil s velkou vervou a myslím, že se mu velice podařil, že je to text, který jako by padl přímo mně.

Co jste si o něm povídali?

Říkal jsem: já jsem konzervativec, mám rád takový ženský, takový auta, takový bydlení, takový písničky... Jsem takovej, že jsem vlastně nikdy nebyl in: když se nosily dlouhý vlasy, tak jsem je ani moc dlouhý neměl a… no, znáš mě, že jo? A Zdeněk říkal: “No samozřejmě, že tě znám. My se známe od mých dvaceti, od tvých pětadvaceti, nebo tak.” Tak jsem mu byl velice vděčný, mně připadá, že je to ohromný text.

Tu druhou původní skladbu napsal Petr Spálený…

Jak k tomu vlastně došlo? Petr mi volal, jestli bych si neposlechl nějakou jeho písničku, že už ji má delší dobu, jak melodii, tak text. Poslal mi velice pěkný demáček a mně se zalíbil okamžitě. Protože text vychází z písničky Má dívka “N”, je to vlastně o ní: “Tvé jméno začíná písmenem N…”;

Písmeno N se ta písnička jmenuje. Po tom jsem okamžitě sáhnul a hned jsem říkal: Petře, prosím tě, proč jsi mi to už dávno nedal? “No ty děláš jenom ty americký… a já jsem se ti nechtěl vnucovat…” Známe všichni Petra, že jo. Je to velmi krásná písnička. Tyhlety dvě české písničky… jestli nejsou lepší, tak nejsou rozhodně horší než ty americké, které tam jsou.

Katka, Rosanne i Charlie

Písnička Mé září má text od Roberta Křesťana: to jste se domluvili až poté, co jste začal spolupracovat s Lubošem Malinou?

Ne, ne, tu písničku jsme měli už připravenou. Tu mi poslal můj bratr z Mnichova jako jednu z posledních nahrávek Johnnyho Cashe s dcerou Rosanne, ona to taky složila spolu s Johnem Leventhalem jako September When It Comes.

Měl jsem ji připravenou, ale nevěděl jsem, kdo bude zpívat dívčí hlas a kdo napíše text. Text napsal skvěle Robert Křesťan. Opravdu skvělý text, je to víceméně převod, neříkám překlad, ale převod originálu do češtiny…

Samozřejmě: ten text není nejveselejší, však taky Johnny Cash… myslím, že přespříští září zemřel… Já jsem se zase v září narodil, takže mně připadá, že ta písnička má něco s Cashem a se mnou společného, navíc Robert Křesťan se taky narodil v září. Pak jsme hledali, kdo bude zpívat ten ženský hlas. Já jsem nejdřív oslovil Yvonnu Přenosilovou, ale ani mně, ani Lubošovi se nějak nezdálo, že to je zrovna její parketa. Tak jsem říkal: “No dobře, ale kdo to teda bude…?” “Já ti přivedu zpěvačku, to budeš možná koukat.”

Tak Luboš přived nenápadnou hezkou dívku, ve věku tenkrát – já nevím – pětadvaceti, šestadvaceti let, která má zvláštní jméno Katka García, protože její otec je Španěl. Matka je Češka, mimochodem, přímá příbuzná Alfonse a Jiřího Muchy. Tam jsou všelijaké vazby, já jsem byl s Jiřím Muchou ve velice dobrých přátelských stycích… myslím, že by měl radost, kdyby viděl, že jeho vnučka se mnou zpívá.

Víte, když teď koncertujeme s Malinabandem, tak samozřejmě nemůžou chybět ty takzvaný starý pecky. To lidi chtěj. Ale kupodivu, oni berou jako starý pecky i písničky, které vlastně slyší možná poprvé, pokud nemají desku. A to mě nejvíc těší. Mé září se stalo šlágrem po několika přehrávkách v rádiu a po několika tisících koupených desek. A je to šlágr, i když to hrajeme na zájezdech. Bohužel, často bez Katky – tak to zpívám celé já, no ale kupodivu to nehraje takovou roli. Já bych byl hrozně rád, kdyby to zpívala se mnou, ale i tak má ta písnička úspěch.

V Gongu jste to zpíval s Eliškou Ptáčkovou…

Ano, s Eliškou Ptáčkovou jsem to zpíval dvakrát, vždycky v Gongu… No tak já oceňuju, když někdo chce se mnou zpívat… Samozřejmě, nebyla to Katka García. Je to jiný přístup k věci, ale to mně vůbec nevadí, tak to prostě je Ptáčková a hotovo. Ještě jsem to v Náchodě zpíval s jednou zpěvačkou, té je šestnáct let a jmenuje se Ája Šulcová. Ája se to naučila dokonale, zpívala skoro jako Katka García. A velice rád si ji zazpívám i s Pavlínou Jíšovou.

Co říkáte účasti Charlieho McCoye na této desce?

Šmarjá… Já ho znal ještě jenom jako jméno na deskách. Pak jsem se dozvěděl od Luboše, že prostě… Charlie McCoy mně bude hrát foukačku… tak… to je sen! To jsou věci snový.

A ten duet s McCoyem v písni Horký léto v City – to byl váš nápad?

Ne, to byl Lubošův nápad... To byl snad dokonce McCoyův nápad, že si část zazpívá anglicky za mě.

Ale samozřejmě jste si to každý nazpíval na své straně oceánu…

Ano. Já jsem se s ním osobně ještě neviděl. Ale až tady bude příště, tak se určitě sejdeme. Já jsem nikdy dřív nespolupracoval s žádnou kapelou, která jezdí do Ameriky hrát, ale proboha ne jako já – nějakým nostalgickým českým nebo slovenským rodákům, to bych uměl samozřejmě taky, ale oni hrajou Američanům.

A prosadili se: samozřejmě, nevydělávají tam statisíce dolarů, ale jsou tam už známí. A tak se seznámili i s Charliem McCoyem. Seznámili se se spoustou muzikantů a mimochodem vystupovali taky na jednom pódiu s Rosanne Cash. A Luboš s sebou měl desku Muž, který nikdy nebyl in a říkal jí: “My hrajeme vaši písničku s jedním zpěvákem v češtině,” a že jí to jako věnuje, aby si to poslechla.

Říkala: děkuju, děkuju a koukla na tu fotku, co tam jsem na ní a povídá: “Handsome man”. (Smích) Což mě potěšilo: to tam klidně můžete napsat. To jsou takové moje radosti, které mě opravdu, musím říct, dělají velice dobře, co jsem se zas vrátil do života, protože já jsem byl prakticky mrtvej, že jo. A teď mám najednou za sebou zase po letech pořádnou kapelu. Je za mnou pět, šest lidí.

To je pravda. Říkával jste, že se vám jako doprovod líbí bigbandy, a zpíval jste v podstatě s piánem...

Já jsem myslel, že zkrátka na to nějak nejsou peníze, že to jinak nejde. Jde to. My samozřejmě nehrajeme dvacetkrát do měsíce, jako jsme hráli kdysi – já bych to taky ani nechtěl – ale hrajeme dostatečně, já nevím, pět, šest vystoupení do měsíce – to je úplně dokonalé.

Mám pocit, že dneska hrajete méně často, ale ve větších sálech…

Ve větších, většinou vyprodaných…

...zatímco s Milošem Nopem jste hrával po klubech.

No, ano. A taky kolikrát jenom za babku. Je to taky tím, že teď mám managing. Protože Druhá tráva má svého manažera, Davida Němečka, který si mě vzal taky do své stáje.

Jak to funguje?

Funguje to velice dobře. Nejsem to já, který si vyjednávám peníze; to je to nejdůležitější. O penězích se já s nikým nebavím. “Co – to si přeci nemůžete tolik říkat,” nebo já nevím: nic! Já prostě nevím. To pan Němeček. Když tak to dojednám s panem Němečkem, ale ne s pořadatelem. Hlavně jeho agentura je velice solidní.

Dr. Jonáš a obroda nejen hlasu

Říkal jste, že vám po nemoci zbyla polovina hlasového rozsahu, a to ta spodní. Na koncertě v Gongu mi přišlo, že už zpíváte zhruba ve stejném rozsahu jako dřív…

Ne, ne, úplně ne. Ještě pořád chyběj takové dva, tři tóny nahoře… a chyběla celá oktáva. Prostě od F do f to bylo dobré, ale fis už jsem nezazpíval.

A to se ten ztracený rozsah vrátil nějak sám? Nebo jste musel cvičit hlas?

Ne, hlasový cvičení nebyly nic platný. Slovutní foniatři si s tím absolutně nevěděli rady. Říkali: no to se vrátí, to bude v pořádku, do měsíce budete zpívat... Všecko se sice zdálo jako v pořádku, ale nebylo to v pořádku, protože konečky nervů, které ovládají pohyby hlasivek, byly toxikované drogami, pod kterými jsem byl čtrnáct dní v tom umělém spánku.

A to způsobilo takové narušení nervstva, že žádné hlasové cvičení nebylo nic platné. Čili to cvičení, co mně furt nutili, abych cvičil hlas – to naopak, to je k horšímu. Když člověk rve hlasivky a oni to neuměj, tak se to trhá, samozřejmě.

Takže jste tomu vlastně nemohl jít nijak naproti?

Tak to naštěstí není. Pak doktor Jonáš – MUDr. Josef Jonáš, žádný čaroděj, ale univerzitně vzdělaný lékař - léčí pomocí detoxikace organismu, takovým ne úplně běžným způsobem. Abych to zkrátil: furt nic, pořád jsem skutečně zpíval jenom od F do f, a od f do f‘ už to nešlo.

A pak jsem se dozvěděl od své známé lékařky, že existuje takzvaná celostní medicína a její průkopník tady je doktor Jonáš. K němu jsem se dostal předloni v prosinci a koncem ledna už jsme měli první koncert. Doktor Jonáš mě naučil znova chodit, naučil mě znova milovat, naučil mě znova zpívat. Moje vlastní schopnosti ještě pořád nejsou úplně dokonalé, nejsou takové, jak bych si přál… ale vím, že se to vrátí. Cítím to jako takovou určitou velikánskou obrodu, což jsem v sedmdesáti letech opravdu nečekal. To jsem si říkal, že budu buďto pod drnem, anebo že zkrátka nikdo nebude mít zájem o to, aby mě přišel poslouchat.

Máte z toho radost…

No nesmírnou. Ale opravdu nesmírnou radost. Takovou, že přehlušuje můj smutek z toho, že Miloš Nop už není, protože s Milošem jsme měli tak dlouholetou spolupráci… No, kolik to bylo? Vlastně od let, kdy byl v Semaforu, to bylo 1969 nebo tak nějak. 35 let, byli jsme spolu v Kanadě, absolvovali jsme spolu toho tolik, skoro všecky desky mi aranžoval… Takže samozřejmě z toho, že Miloš umřel, jsem nesmírně smutnej, ale zaplaťbůh, tohleto můj smutek jaksi velice… hasí, protože je úžasné, že mám teď takovou krásnou novou spolupráci.

Je vůbec kolem vás něco, s čím nejste spokojený? Něco, co by mohlo fungovat líp?

Nikdy nejsem, nebudu spokojen sám se sebou, ale jinak jsem spokojený, se svými spolupracovníky, se všemi. Naprosto stoprocentně. Což jsem dřív nemohl tak vždycky říct. Byly doby, kdy jsem měl třeba kapelu Groš a s tou jsem vlastně nikdy spokojený nebyl. Nějak to prostě… jinak nešlo. Poněvadž jsme byli zároveň v Semaforu. To jsem spokojený nebyl, ale teď jsem se spolupracovníky stoprocentně spokojen.

Jak vznikala Antologie

Loni jste vydal velmi dobře sestavené dvojalbum Antologie. Přečetl jsem si, že ho sestavil Petr Ostrouchov: nechal jste mu úplně volnou ruku?

On je šikovný: především přinesl kompletní seznam veškerých mých nahrávek. A pak jsme vybírali. Bohužel, autoři nebo respektive jejich zástupci někdy odmítli poskytnout autorizaci. U písniček, který mě dost mrzí, jako například Zkus se životu dál smát – to jsem tam rozhodně chtěl mít. Pak jsme přišli společně na takový nápad – vlastně to byl spíš Ostrouchov - dát to hodně chronologicky...

Připadalo mi to napřed dost sebevražedné, protože tím pádem se takové ty největší hity vyčerpají hned na začátku. Ale on s tím nesouhlasil, že to prý vůbec nevadí a já jsem zjistil, že to opravdu nevadí. Protože jsou písničky z 80., 90. let, které jsou dobře známé, jako Muž na konci světa nebo Dálniční hlídka. A některé dokonce z nového tisíciletí,

Já jsem moc rád, že jste se toho odvážili. Mně se to takhle moc líbí, protože to vnímám jako svého druhu dokument. S velkoryse vypraveným bookletem, s chronologickou posloupností písniček...

Zdá se, že to konzumentům nevadí, protože se to dobře prodává. Aspoň co já vím. Tak myslím, že to je v pořádku.

Přihlíželi jste nějak k tomu, jak se vypořádat s faktem, že některé vybrané písničky se už vyskytovaly na vašich předchozích bestkách?

Tak hodně zase ne. Třeba 40 hitů od A do Z - to jsou nové nahrávky, ty písničky se natáčely podruhé a někdy taky i potřetí. Na Antologii jsou všecko naprosto původní nahrávky. Supraphonské, nebo to, co Supraphon odkoupil od jiných, zejména od Universalu.

Pokud se bavíme o nahrávkách z poslední doby, tak určitě musíme zmínit váš duet s Robertem Křesťanem v dylanovce Not Dark Yet – Ještě není tma. Před chvílí jste mi pouštěl Cashovu písničku, povídali jsme si o něm: nevím, jestli dokážu vysvětlit proč, ale způsob vašeho zpěvu v tomto duetu mně něčím silně připomíná projev Johnnyho Cashe na jeho posledních albech, té série American Recordings.

Ale úplně právem, protože my jsme se s Lubošem a s Robertem shodli na tom, že to nebudeme dělat jako klasický duet, že si klidně budeme zpívat každý jak chceme, což právě udělal Cash s Dylanem, když zpívali, myslím, Girl From The North Country. Takže vlastně jsme tak trošku epigoni, jo. Ale... měli jsme na mysli, že to tak máme rádi... Jestli je ten dopad dobrej, tak já jsem moc rád.

Chobotnice, bulvár a kniha zatím bez pointy

Vystoupil jste na koncertě Chceme to na Letný, který se konal na podporu realizace Kaplického návrhu Národní knihovny na Letné. Pak jsem s překvapením zjistil, že jste to vlastně celé zorganizoval…

Ano, to byla víceméně moje myšlenka.

Proč jste se do toho pustil? Jde vám o princip, nebo se vám tak hodně líbí ta knihovna?

Knihovna se mi samozřejmě líbí. A myslím si, že jsou kolem ní čachry nechutné. Starosta Bém byl úplně nadšený, Kaplického plácal po zádech, a pak otočil a teď se hledají pořád nějaké nové a nové důvody, proč to nerealizovat. Je to velice špinavá hra. A já k tomu mám ještě to, že Jan Kaplický je můj nejlepší přítel. I po dobu jeho emigrace jsme byli pořád v kontaktu. Byl to on, který ze mě udělal architekta.

Vy jste ho znal ještě před vysokou školou?

My jsme se znali od gymnázia. Od patnácti let. To je… Mezinárodní soutěž stála spoustu peněz, to jde ovšem z vašich a z mých peněz, z peněz daňových poplatníků. A nakonec by se to nemělo postavit jenom proto, že se to panu prezidentovi nelíbí? A že se to samozřejmě nelíbí mým kolegům architektům, kteří na to mají přece jako český architekti nárok především, ne nějaký emigrant z Londýna, aby nám tady lez do zelí. Znám postoje architektů, s kterými se samozřejmě v tomhletom vůbec neshoduju.

Na sklonku loňského roku jste vyděsil – asi nejen mě – zprávami o vaší hospitalizaci. Víte, co se o vás všechno psalo?

Že mám mozkovou mrtvici. Vysvětlím. Utíral jsem nádobí, tady, v téhleté kuchyni. Uklouzl jsem, a protože moje stabilita teď nestojí za moc, tak jsem padl tak nešťastně, že jsem si zlomil ruku v zápěstí. Řídit auto jsem nemohl, a žena prostě řekla, že musím okamžitě do nemocnice. Zavolala sanitku, a když jsme odjížděli se zlomenou rukou sanitkou, tak jsem se koukal zadním okýnkem z té sanitky a už jsem viděl, že tam běhá nějaký chlap s kamerou a filmuje nás.

Říkal jsem těm saniťákům: prosím vás, jak to je možný, co tady dělaj? “No, oni jsou napíchlí na naší lince, takže vědí, kam jedeme, a když je to někdo zajímavej, tak tam hned jsou.” A protože vůbec nevěděli, že jde o zlomenou ruku, tak si prostě někdo vycucal z prstu, že mám mozkovou mrtvici. Což jsem opravdu neměl. Ještě ten den jsem byl samozřejmě po rentgenu a obvazu zase normálně doma.

To je hodně poučná historka. Ale z jiného soudku: když jsme spolu dělali naposledy rozhovor, právě jste dopsal - dopřekládal knihu o Franku Sinatrovi. Co teď: nepíšete něco?

Nic nepřekládám, to ne. Mám rozepsanou knížku, takovou… dá se říct životopisnou. Ale… protože neznám pointu, tak ji jaksi… nejde dopsat. Můj život se dá rozdělit na dva kusy, a sice než jsem onemocněl, a poté, co jsem vstal z postele. Ta knížka se rozhodně bude jmenovat Love and Marriage. Ale ještě není dopsaná. Mám jí půlku. Ale nevím pointu. Pointa by měla být, že jsem se z toho úplně totálně vyhrabal. A mně připadá, že ještě ne.

Tomáš Hrubý
Folk & Country 10/2008