Poslouchat country znamená žít country . . .

Miki Ryvola - Hobousárny

12.08.2010 18:29

Dokud neumře romantika

Rozhovor s Miki Ryvolou nejen o desce Hobousárny

18. září vyšlo dvojcédéčko Hobousárny, které obsahuje 55 Vašich a Wabiho písní. Co Vás přesvědčilo k jeho vydání?

Ozval se Pavel Víšek ze Supraphonu s tím, že by bylo dobré udělat z těch mnoha nahrávek z posledních let velkou kompilaci. Nakonec jde o písničky z třinácti singlů. Nejdřív jsem se toho lekl – mám pocit, že písničky Hoboes jsou už trochu “převydané”. Jeden příklad za všechny – existuje 27 verzí Bedny od whisky. Už před tím trochu utíkám. Ale nakonec mě to bavilo - prohledal jsem svůj veliký archív a začal pracovat.

Možná by si Bedna od whisky zasloužila vlastní cédéčko.

(Směje se) To jste uhodil hřebíček na hlavičku. Když jsme totiž s Pavlem skončili práci na Hobousárnách, povídali jsme si o Bedně a o všech kuriozitách, které se kolem této písně za čtyřicet let její existence nashromáždily. To by bylo na knížku. Jednu verzi nahrály Wanastovi Vjecy, další Bambini di Praga, Kolínský symfonický orchestr ji předvedl ve swingové úpravě. Bednu bez mého vědomí zaranžovali i Maxim Turbulenc. Nevím, jestli by o takové CD byl zájem, ale dost o tom uvažuji. Patnáct nahrávek bych určitě dal dohromady – některé jsou vážně kuriózní: Pes Filipes a jeho Country Disco Team nebo třeba Hurvínek zpívá country. Možná by to pro labužníky vážně stálo za to.

Přitom když jste ji prvně přinesl do kapely, tak jste o ní nebyl úplně přesvědčený…

Napadla mě cestou z práce z Prahy domů do Kladna. U Buštehradu. Doma jsem jí už jen zapsal. Když ji slyšel poprvé brácha, řekl… Když to řeknu slušně, řekl “Nic moc”. Pak jsme točili v Českých Budějovicích s panem Vaverkou, zvukařem tamějšího rádia, SP desku. Na konci natáčení se pan Vaverka zeptal, jestli nemáme nějaký hudební zákusek. Tak jsme zkusili Bednu. Nijak zvlášť se nám to nelíbilo. Brácha na konci vydával zvuk škrceného člověka a ani to se nám nelíbilo. Vaverka nás nechal odpočinout a bráchův výkřik “nahaloval” – a nám běhal mráz po zádech. To bylo ono. Bedna se pak začala lavinovitě šířit, dostalo se jí mimo jiné překladu do Hantecu, což zpívá Bokomara. A nedávno, to jsem se nachechtal, jsem ji dostal v Esperantu. Existuje i verze pro počítačové šílence nebo jako zpověď estébáka. Baví mě to. Možná to cédéčko vážně nechám jako dárek k Vánocům udělat.

Co musí vlastně písnička splňovat, aby se z ní stal takový hit?

Jéžišmarjá, na to kdyby byl nějaký recept… Nevěřím tomu, že někdo dopíše text, podívá se na něj a řekne: “To je ono”. To asi nefunguje. Mně se to u pár věcí povedlo, měl jsem takový ten pocit uspokojení. Ale hit pak většinou vznikl až po několikerém opakování, a ještě k tomu z úplně jiných písniček. A naopak písničky, kterým jsme věnovali veškerou péči, se kolikrát lidem tolik nelíbily. To je nevyzpytatelné.

Jezdíte ještě pořád na Fort Hazard (statek v jižních Čechách, který Miki s přáteli koupili v roce 1967 a přeměnili na trampskou základnu, pozn. aut.)…

Tam už dožijeme…

Fascinuje mne, jací lidé se před čtyřiceti lety museli sejít, že ta komunita pořád funguje.

Nechci použít klišé, ale prostě se sešli správní lidé ve správnou dobu na správném místě. Přišli jsme do školy do Bechyně (keramická škola, pozn. aut.), v té době to bylo nejkrásnější město na světě. Bylo nám čtrnáct. Měli jsme štěstí, jak jsme se v ročníku sešli – ale i v ostatních ročnících byli dobří lidé. O dva roky níž studoval Kája Kryl, o tři Viktor Sodoma. Tak jsme na internátě začali hrát. Já jsem tehdy už byl kladenský tramp, protože osada (Zlatý klíč, pozn. aut.) už existovala, a tak jsem přišel s myšlenkou trampingu, o němž tam tehdy nikdo nic nevěděl. Pak jsme jednou strávili společné prázdniny na Sázavě – kamarádi z Kladna s mými spolužáky z Bechyně. Tam vykřesla ta první jiskra a vznikla z toho komuna, která při sobě drží dodnes.

Existuje i dnes vůbec nějaká pravděpodobnost, že by se dokázala domluvit skupina lidí, vybudovala podobné setkávací místo a vydrželo jim to dalších čtyřicet let?

K tomu bych byl trochu skeptický. My jsme se tehdy nedomluvili, měli jsme rádi stejnou literaturu, poezii, měli jsme rádi přírodu. A toulavý boty. Tím, že jsme byli v kleci, za drátama, mohla ta komuna vzniknout. Paradoxně ji vlastně svým způsobem vytvořili komunisti. Kdybychom žili v normálních poměrech, naše toulavý boty by se prostě rozeběhly do všech stran. Jenže to nešlo. Proto jsme si vytvořili republiku v republice. Šli jsme až do takových absurdností, jako byla vlastní mateřská školka nebo banka (směje se). Hlavně jsme ale chtěli být pohromadě i v zimě, kdy už to pod stanem moc nešlo. Proto jsme koupili tu zbořeninu na hranici s Rakouskem.

Jak je možné, že si vás nevšimli?

Ale oni si nás dost všímali. Až po letech jsme se dozvěděli, že jsme měli jeden čas napíchnuté v oknech špendlíkové vysílačky. Shodou okolností jsem na vojně sloužil jako radista – spojař. Jednou jsme o těch špendlících měli školení. Když jsem se vrátil, tak jsem je ve Fort Hazardu objevil. Odposlouchávali nás z louky. Měli jsme pak potíže, ale dalo se to vydržet. Oni nás chtěli mít pod kontrolou, ale nebáli se nás. Trampové byli docela apolitičtí.

Trampování se čím dál míň nosí. Myslíte si, že přežije tohle století?

Dokud úplně neumře romantika, vždycky tady budou mladí (a nejenom mladí), kteří se budou družit. Možná tomu dají formu indiánů nebo trampů nebo hoboes nebo já nevím… Ale ubývá to. Otevřely se hranice, lidi vypadli ven a tramping, který dával lidi v Čechách dohromady, ztrácí smysl. Trampové ale zatím pořád jsou. I my máme “Old Boys Expedition”. Příští rok budeme mít třicáté výročí. Třicet let chodí asi čtyřicet kluků – zbytky trampských osad. Dali jsme se dohromady a chodíme pravidelně v září na desetidenní puťáky.

To jsou jenom kamarádi ze Zlatého klíče?

Ne. Kluci ze Zlatého klíče tam jsou taky, ale jsou tam i další z jiných trampských osad. Některé se rozpadly, jiné fungují dál. Mimochodem – Plzeň měla v 60. letech 45 trampských osad, Budějovice přes 60. No a kluci, kteří zbyli, spolu chodíme puťák. Tam se potkáváme u ohňů s trampy o generaci nebo dvě mladšími. Těší mě to. Slýchávám tam Wabiho a svoje písničky, a přitom ti kluci kolikrát netuší, že s nimi sedím u ohně. To je krásný pocit.

A prozradíte se?

Někdy jo, někdy mě prozradí vlastní. Ale já už kluky prosím, ať jsou zticha. Pro mě je to prostě krásný zážitek, když ti mladí vezmou naše písničky za své. I proto jsem se rozhodl, že vydáme Hobousárny. Mladí kluci a holky to budou moci použít i jako takovou učebnici a budou si moci ověřit, co hrají správně a co nikoli. Nešlo nám s bráchou nikdy o popularitu. Ta nás doběhla a nakonec předběhla – my jsme si s ní vlastně moc nevěděli rady. Hobousárny jsou pro mě především vzpomínka na Wabiho, měl by z nich asi radost. A taky pro partu našich vrstevníků, aby měli písničky pohromadě – původní desky buď rozdali, nebo jim přestaly hrát gramofony. A pro mladé trampy. Dostávám velkou hromadu dopisů, jejichž pisatelé se mě ptají na správné akordy a texty. Odpovídám rád, ale přecejen to zabere spoustu času.

Vraťme se k té romantice – není už dneska trochu nemoderní?

Dneska je tvrdý svět s úplně jinými hodnotami. Za nás letěly holky na romantického kluka, který uměl hrát na kytaru a uměl skládat básničky. Obávám se, že dneska kluk–romantik u holek a lidí obecně nezabere, protože se dneska romantika obecně považuje za projev slabosti.

Mám příklad. Na našich “Old Boys Expeditions” si povídáme u ohňů. Kluk, který dělá vedoucího na skautských táborech, si jeden večer dělal průzkum a poslouchal u podsad, o čem si děti vyprávějí. Víte, o čem si malí kluci v krásném táboře v přírodě za úplňku povídali? O počítačových hrách. Ve stejném věku, kdy my jsme byli foglarovci a měli v uších Píseň úplňku.

Tahle doba romantice nepřeje. Romantika je sice trochu komická, ale já a moje generace jí nepřestaneme fandit. Myslím si totiž, že lidé, kteří se nechají vnitřně romantikou zasáhnout, jsou vnitřně čistí a slušní. Jenže slušnost se z mezilidských vztahů vytrácí.

Čím to je?

Posunuly se hodnoty. Výchova k tomu dnes spěje. Mladí lidé mají být nesentimentální a průrazní. Navíc romantika je vlastně snění. My jsme byli romantičtí v tom smyslu, že jsme ve čtrnácti letech seděli pod Medníkem u hospody “U starců”, dělali si ohýnek z rákosí, koukali na půlmetrové peřeje a zpívali si Niagaru. Měli jsme pocit, že jsme tisíce kilometrů od domova a prožívali jsme to. Dneska je spousta čtrnáctiletých dětí, které Niagaru na vlastní oči viděly. Romantik je většinou skromný a chudý. Přežranost a nenasytnost, což jsou dnešní trendy, se s romantikou nesnášejí. Romantika je toužení po něčem, co je těžko dosažitelné. Dneska je dosažitelné téměř cokoli. Buď se “na to má”, nebo se to opatří nějakým ošklivým způsobem. Ale asi jsem příliš moralistický…

Mně přijde důležité o tom mluvit. Jedno židovské přísloví praví, že když jste jediný na světě, kdo může něco udělat, pak to musíte udělat.

To se mi líbí. Už jsem si to poznamenal.

Přeji Vám, ať se Vám daří, a děkuji za rozhovor.


Sedláček Petr
Folk & Country 11/2009

 

 

Miki Ryvola (*1942), vl. jm. Mirko Ryvola, je společně se svým o sedm let starším bratrem Wabim (… 1995) legendou české trampské hudby. Napsal zhruba stovku písní, z nichž mnohé zlidověly – Bedna od whisky, Jarní kurýr, Bál v lapáku, Mrtvej vlak a další. Společně s Wabim působil v legendárních Hoboes. V současné době vystupuje buď sám, nebo s jihočeskými Nezmary.

Kontakt

Country club Halenkovice

countryclub.halenkovice@seznam.cz

Halenkovice 617, 763 63

Vyhledávání

Jak si znázornit všechny články na jednu stránku ?

Odrolujete až na spodní část stránky a klikněte na  "Všechny články"

Rychlá orientace na stránkách ?

Vpravo nahoře klikni na odkaz "mapa stránek"

Již jsme i na Facebooku, zařaďte se mezi naše přátele a zprostředkujte stránky i Vašim kamarádům 

Všimněte si možnosti chatovat při prohlížení webu, jak čti Zde

 

Country club Halenkovice - vaše brána do světa hudby, spuštěno 10. dubna 2010 ©

Tvorba www stránek zdarmaWebnode

Přístupy na web počítáme od 26. dubna 2010