Poslouchat country znamená žít country . . .

Hecfest – ranč Rovná má za sebou V. ročník

05.09.2010 21:15

Festiválek, který opravdu před pěti lety vznikl jako Hec fest. Nápad uspořádat v tomto pěkném prostředí ranče hudební festival se ujal a hned na prvním ročníku přilákal řadu návštěvníků hlavně z okolí Zlínska a Uherskohradišťska.

Prostřední ranče a prostory před hospůdkou se promění každý první víkend v září v improvizované podium a taneční parket. Jako jeviště a zázemí pro kapely slouží přístřešek, který je v průběhu roku využíván jako „úkryt“ pro nejrůznější techniku, na ranči tak běžnou. Hledištěm je pak zastřešená plocha před hospůdkou, která v letní dny slouží jako posezení pro hosty ranče, oheň se dělá na tradičním místě vedle. Ohniště je zavedené a především nabízí překrásný pohled do údolí pod rančem a na výběh koní. Můžete tak sedět, meditovat a pohled do plamenů střídat s pohledem na koně či krásnou přírodu.

Zázemí WC a „úkryt“ před zimou, deštěm či jen se uchýlit do prostor mimo dosah kapel, nabízí stylová hospůdka, krásně vyzdobená nejrůznějšími rančerskými dobovými relikviemi. Uvidíte zde repliky zbraní, kožešiny na stěnách, řadu fotografií s indiánskou a kovbojskou tématikou. Vše doplňuje nabídka nejrůznějších ozdůbek, spon, klobouků a přívěšků přímo u baru a nálevního pultu z produkce a šikovných rukou pana majitele. Prostě romantika, jak se na ranč sluší a patří.

Festiválek vždy přiláká mezi 150 – 200 hosty, což je na prostory ranče tak právě akorát. Mnozí dorazí pešky či na kole, ponejvíce však auty, která pak „okupují“ přilehlou příjezdní cestu. Ranč je však mimo jakékoli využívané komunikace a tak s parkování nebývají žádné velké potíže.

Vystupujícími jsou regionální kapely, mnohé již letité a zkušené, příležitost dostávají ale i úplní nováčci. Dramaturgie není nijak složitá, dle možností a časového termínu dostanou kapely příležitost vystoupit, odměnou je jim přízeň diváků a speciální rančerský rum „Black Death“, doplněný letos kolekcí vybraných vín. Pan rančer je člověk působící v oblasti vývoje a technologie potravin a tak jeho „Black Death“ je zároveň zajímavou směsí rumu a ingrediencí, známých jen jemu.

Letošní festival byl nejistý především počasím. Celý týden před festivalem pršelo, což ale prostorám festivalu moc nevadilo, spíše byla obava, zdali nepříznivé počasí a celkem velmi chladné dny na toto období přece jen neodláká řadu návštěvníků. Nakonec se ukázalo, že nikoliv. Návštěvníci prostředí znali a tak věděli, že „ani déšť ani mráz na fešáky neplatí . . .“ A nakonec během celého odpoledne a večera nekáplo a trochu citelnější chlad rozehnali účastníci dobrým pitím a tancem, či pobytem v hospůdce a nebo naopak u plápolajícího ohně.

Co byla naopak velká jistota, tak to osoba Jirky Elgera, co by zvukaře s velikými zkušenostmi a slušnou aparaturou. A pak celková pohostinnost ranče a přítomnost milých lidí, vše dohromady dalo předpoklad pěkně stráveného odpoledne a večera, což se posléze potvrdilo.

Trochu s malým zpožděním, cca v 15,20, vše zahájila sestava V3, přímo domácí kapela složená z majitelů ranče a nejbližších rodinných příslušníků. Přes všechnu snahu stihnout i toto vystoupení se mne to nepodařilo, a tak nemohu podat bližší reportáž.

To na kapelu Basta Fidli jsem již seděl usazen na lavečkách a při pivečku poslouchal jejich výkon. Ke kapele jsem nenašel bližší informace (na webu se sice nabízejí, ale ty nepatří k tomuto uskupení). Jednalo se o celkem devítičlennou sestavu, kterou vedl „táta“ kytarista, máma basistka a dcera flétnistka, zpěvačka a konferenciérka kapely, doplněnou bicími, hráčem na klávesy + další kytaristka s klasickou nylonovou kytarou + dvě flétnistky - zpěvačky a hráčky na nejrůznější rytmiku. Jestli jsem to dobře pochopil, jednalo se o zájmový kroužek nějaké „lidušky“, kde nadšenec „táta“ loví ve vodách svých žáků, aby s jejich pomocí dal průchod svému zájmu. Sestava zahrála a zazpívala nejrůznější písně od Simona a Garfunkela, Erica Claptona, ale i písně, které proslavil Čechomor a další. Nadšení z hraní a zpívání předčilo samotnou kvalitu hudebního projevu, ale o tu v tomto vystoupení zas až tak nešlo.

Další sestavou byla známá zlínská kapela Pešáci. Jak sami o sobě prohlásili, nečekejte vlastní tvorbu, anglicky zpívané písně, prostě budeme zpívat a hrát písně převzaté a známé. A tak vedle dvou kytar a banja doprovodil známé písně Waldemara Matušky, Rangers a dalších i zvukař Jirka Elger na basu, jeho post zastoupil kapelník další kapely – Telegraf.

Než však na místní country-bluegrassovou sestavu Telegrafu přišla řada, nastoupila na podium jiná  kapela s názvem Odezdi ke zdi band. Celkem pět muzikantů – dvě kytary, basová kytara, mandolina a housle se „nastavěli“ ke svému zhruba 4 – 5 oficiálnímu vystoupení. Svým názvem „ospravedlnil“ kapelník, Mirek Kašlík, předvedený repertoár slovy – dneska Vám zahrajeme pár písní nejrůznějších žánrů – no prostě odezdi ke zdi. A tak vedle skladby Pole s bavlnou zazněl Klobouk ve křoví či známé sklady opravdu nejrůznějších žánrů. Kapela podala přiměřený výkon, ovlivněný ještě nováčkovskou nervozitou a celkovou nevyhraností. Naopak předvedené písně naladili posluchače na nejrůznější nálady. Určitě se nedalo mluvit o jednotvárnosti.

Telegraf je naopak sestava již velmi zkušená s utříděným repertoárem, jednotným oblečením. Sezpívané hlasy, slušné průvodní slovo, to vše dalo nádech prvního vyvrcholení festivalu. Telegraf odehrál svých 45 minut tradičně velmi kvalitně. Bluegrassové party prokládali gospely á capella, vše jak má být. Jen bych trochu vytkl určitou monotónnost ve volbě skladem, jejich tónin a volby řeči. Přeci jen anglicky zpívané věci publikum, které bluegrass moc nezná, nezaujme tak, jak jiné věci zpívané česky a více známé. Ale jinak kapela předvedla velmi stabilní a solidní výkon.

Po Telegrafu šli na plac „Sklerotici“, sestava, o které jsem nevěděl vůbec nic. Nakonec se z nich vyklubala trojice pánů v letech hrajících na tři kytary klasický hospodský repertoár, podpořený basovou kytarou. Bylo vidět dobrou sehranost, sound písní byl rytmicky stejný a vyvážený. Žádné velké umění, vícehlasé zpěvy natož tak vlastní tvorba, ale lidé se bavili více, než dobře. Vedle pobrukování známých písní a kývání se u stolu vyrazily na taneční parket i sestavy country tanečníků, kteří předváděli  své nacvičené krokové variace. To však platilo vlastně již od vystoupení Pěšáků.

Po té se na „podiu“ nazvučila další sestava, country kapela Jižané. Jejich vystoupení bylo druhým vyvrcholením večera. Navíc Jižané hráli v tom nejlepším čase, v tu dobu bylo na festivalu nejvíce lidí (již všichni přišli a ještě nikdo neodešel), zpívalo se a tancovalo s drivem a nasazením. Jižané jsou sehraná kapela, repertoár převzatý doplňují i vlastními skladbami, sestavu obohatila dcera jednoho z kytaristů, údajně členka operního souboru v Ostravě a dala s kapelou řadu písní – především z repertoáru bratří Nedvědů. To, že umí zpívat, bylo jasné hned po prvních tónech a tak to bylo velmi milé zpestření celkového dojmu ke kapele Jižané.

Přiznám se, že se mi nevybavuje, kdo po Jižanech hrál dále. Ale zaregistroval jsem v průběhu večera ještě tři sestavy. Tou první byla Kapela „Je nás moc“. I přes svůj název jich na podiu zas tolik nebylo. Kytara, banjo, housle, steel kytara (dobro) a basová kytara. Repertoár slušný, sehranost trochu menší než Jižané, sebevědomí naopak značné. Kytarista a zpěvák slušný, housle – ucházející regionální úroveň, steel kytara a dobro spíše slabší – líbilo se mne celkem banjo a hlavně basista.

Dále vystoupil Jiří Černíček – asi by se chtělo napsat písničkář, neb na podiu byl sám, ale Jirka je především šikovný kytarista a zpěvák, kterému nedělá problém zahrát cokoli z repertoáru kohokoli. Jak sám praví, zpívá a hraje písně svých oblíbených autorů z české a anglo-americké folkové a rockové oblasti. Písně jsou především k poslechu, jestli má i své vlastní písně to nevím, na Hecfestu je určitě nehrál.

To bylo již 23.00 hodin a na podiu se zadrátovala další kapela – hvozdenská Karma. Kapelník Robert „Hood“ Vrška kolem sebe vždy soustředí kvalitní muzikanty, sestavu jsem slyšel mnohokrát, nikdy však ve stejném složení. I na Hecfestu vystoupila pouze páteř kapely – kytara Robert, banjo Jan Paták, bicí Petr Dvořák a steel kytara Radim „Sinkler“ Barbořík.

Předně jsem byl zvědav, koho Robert doveze na basu, neb Pavel Stašek, kmenový basák Karmy byl na dovolené. Stejně nebyl ani Tomáš Zindler  na housle, ale bez těch se hrát dá, bez basy nikoliv. Nakonec Robert mile překvapil Janou „Skypi“ Skýpalovou, basistkou Gymplerů a s ní dovezl rovnou i Martina Kožicha. A tak Karma hrála ve velmi silné sestavě a jejich vystoupení mělo ten správný náboj i zvuk. Asi nejvydařenější vystoupení. Robert hned takticky využil hlasových možností Jany Skýpalové a z 15 odehraných písní jí přepustil podstatnou část. Odezněly především známé věci, ti co vydrželi se bavili náramně. Nicméně Karma končila krátce před půlnocí a to v areálu byla tak polovina lidí, než např. v 20,00 hodin.

K účastníkům lze jen dodat, že se nejednalo o klasické festivalové publikum ani v tom dnešním, již trocho tolerantnějším nastavení. Lidé se přišli především bavit, povykládat s přáteli, jednalo se o mnohdy rodinné účastníky kapel a jejich známé. Pak zde byli ti, kteří přišli hlavně tancovat country tance. Za muzikou a jejím poslechem zde dojela jen malá část účastníků. Proto převládala právě zábava, tanec, dobré jídlo a pití. Jelikož bylo celkem chladno, pili někteří tak, že kolem 21.00 hodiny již mnozí zmoženi odjížděli z areálu domů. Jiní prostě nevydrželi téměř podzimní chlad a odejeli taktéž. Když Karma končila, odešli i ti poslední nadšenci. O nějakém hraní po skončení festivalu u ohně či v hospůdce asi nebylo možné uvažovat a tak jsem to taktéž „zabalil“ a vyrazil k domovu.

Nebylo to moc fér pro poslední sestavu - Kumpány, která se po Karmě ještě drátovala a začínala svoji produkci cca 24,20, neb hrála nejspíše pro sebe a pana zvukaře a ty, co v areálu zůstali na noc. Když jsem ale nasedal do auta, uslyšel jsem klasický rockový kytarový riff, takže sestava asi měla dorazit především mladé publikum „pěkným rockovým nářezem“. Tak že bych asi stejně i tak nevydržel, neb to již není můj šálek čaje. Je-li repertoár Kumpánů jiný, omlouvám se jim, ale opravu nevím.

Myslím, že Hecfest se vydařil i přes to, že Svatý Petr již pěkně mrazil, ještě štěstí, že nespustil déšť. Ti co přijeli, určitě nelitovali, kdo chtěl, ten se bavil a zatancoval dosyta. Ucho hudebního znalce se sice určitě nenasytilo, ba ani nezaregistrovalo něco výjimečného a neopakovatelného z produkce vystupujících kapel, ale o soutěž, vlastní tvorbu či úžasné instrumentální výkony na Hecfestu nikdy nešlo.

Neděle 05. Září 2010, zažil a sepsal Berry

Kontakt

Country club Halenkovice

countryclub.halenkovice@seznam.cz

Halenkovice 617, 763 63

Vyhledávání

Jak si znázornit všechny články na jednu stránku ?

Odrolujete až na spodní část stránky a klikněte na  "Všechny články"

Rychlá orientace na stránkách ?

Vpravo nahoře klikni na odkaz "mapa stránek"

Již jsme i na Facebooku, zařaďte se mezi naše přátele a zprostředkujte stránky i Vašim kamarádům 

Všimněte si možnosti chatovat při prohlížení webu, jak čti Zde

 

Country club Halenkovice - vaše brána do světa hudby, spuštěno 10. dubna 2010 ©

Tvorba www stránek zdarmaWebnode

Přístupy na web počítáme od 26. dubna 2010