Poslouchat country znamená žít country . . .

George Hamilton IV: Na Jiřího Brabce často vzpomínám

17.07.2010 11:00

Svoji kariéru jsi zahájil jako popová hvězda v polovině 50. let. Co tě přimělo začít s country?
„Jako malý chlapec jsem žil v Severní Karolíně a poslouchal jsem z rádia Grand Ole Opry. Můj dědeček byl horalem a miloval country music. Když jsem byl malý, sedával jsem na jeho kolenou, hrál si s jeho kapesními hodinkami a společně jsme z rádia poslouchali pořady z Grand Ole Opry.

Začátkem 40. let, někdy kolem roku 1942 nebo 1943, mě můj děda naučil milovat hudbu a já začal snít o kariéře country zpěváka. Má první nahrávka, která vyšla v roce 1956, byla ovšem baladou dospívajícího mladíka. Byla jednou z těch písní o lásce na střední škole a potyčkách dospívajících. Byl to velký hit v oblasti popu, nikoliv v country. Vše se seběhlo velmi rychle a já měl najednou svého manažera a jezdil jsem na společné turné s Buddym Hollym, Genem Vincentem, Eddie Cochranem a Everly Brothers. Nazývali nás rockabilly. Všichni to byli báječní lidé a mě velmi bavilo s nimi vystupovat, ale mé srdce bylo v Nashvillu. Chtěl jsem být v Nashvillu. Přestěhoval jsem se sem koncem roku 1959 a Chet Atkins se mnou podepsal nahrávací smlouvu s RCA. Ve stejném roce mi bylo rovněž nabídnuto, abych se stal členem Grand Ole Opry. Toto je můj 45. rok v Grand Ole Opry. Již 45 let! Vždy jsem toužil být country zpěvákem a je pravda, že jsem přeběhl z popu ke country. Mé působení v oblasti popu však bylo spíše jen dočasnou návštěvou. Jen jsem čekal na příležitost, abych mohl jít a dělat to, co jsem vždy chtěl, což bylo zde v Grand Ole Opry a Nashvillu. Proto jsem velice vděčný a velice šťastný, že mohu být maličkou součástí Grand Ole Opry, což je podle mého názoru nejlepší country show na světě a domov country music.“

Jednou z tvých současných aktivit je moderování a vystupování v Grand Ole Opry. Jaké to je být součástí velké historie country music?
„Jsem za to velmi vděčný. Teď je mi 74 let. Rozhlasové stanice příliš nehrají interprety mého věku, protože chtějí oslovit především mladší publikum. Je to v pořádku a já tomu dobře rozumím, protože sám jsem býval mladým zpěvákem. Ale někteří z mých přátel, kteří jsou stejně staří jako já, si občas stěžují, že rádia nehrají jejich písně a že se jim nedostává stejné pozornosti jako těm mladým. Ale to není můj případ, protože já jsem tolik vděčný. Mám již více než padesátiletou kariéru. Toto je můj 55. rok v country music. Jsem moc rád, že tu stále mohu být. Každé ráno, když se probudím a dotknu se nohama země, říkám si: 'Děkuji ti, Bože, za další den.' Bylo to nádherných padesát let. Jsem tak šťastný, že mohu být částí Grand Ole Opry, jeviště, kde již hrálo tolik báječných zpěváků. Grand Ole Opry je moje životní radost. Cítím, že Grand Ole Opry je jako hvězda. Nejsou to lidé, hvězdou je každá show na onom místě. Je větší než my všichni. Myslím, že Grand Ole Opry je něco jako Vatikán nebo Řím pro katolíka. Je to posvátné místo všech country zpěváků. Jsem hrdý, že mohu být její součástí a také se těším do country nebe, kde znovu uvidím Jiřího Brabce.“

Během své kariéry jsi prošel celou řadou hudebních žánrů. V jakém žanru se cítíš doma? Který žánr je ti nejbližší?
„Jednou jsem slyšel Nanci Griffith, jak označila sebe sama za folkabilly – částěčně folk, částečně hillbilly. Myslím, že je to přesně ono, kde se nacházím já. Mám rád folk. Mám rád písně, které vypráví příběh. Písně, které navozují představy, například písně Gordona Lightfoota. John D. Loudermilk pro mě napsal mnoho písní a také Tom T. Hall a Kris Kristofferson. Já jsem nikdy nebyl ryzím honkytonkovým zpěvákem a jsem znuděn z blues, písněmi o pití piva, podvádění a poflakování se. Myslím, že mě můžete nazývat folkabilly. Mám velmi rád folk a také country postupně vznikla z lidové hudby. Dále mám rád country gospel, protože tyto písně také vyprávějí příběhy, zejména o duchovních věcech a o věčnosti. Jsou to témata, o kterých bychom všichni měli přemýšlet a vědět, kam se jednou odebereme na věčnost. Country gospel a folkem střižená country jsou mé oblíbené hudební styly.“

Co je nejtěžší na skloubení hudební kariéry a rodinného života?
„Vše je velmi těžké. Moje žena musí trávit spoustu času sama. Musela vychovat děti, protože já byl velmi často pryč a stále jsem. Na jednu stranu je to nádherný život, ve kterém člověk může zpívat, skládat hudbu a setkávat se s přáteli po celém světě, ale na druhou stranu to není moc dobré pro rodinu, protože na tu bohužel nezbývá mnoho času. Ale nejsou to pouze hudebníci a baviči, ale také sportovci a spousta dalších, jejichž práce vyžaduje časté cestování a odloučení od rodiny. Myslím, že muži a ženy, kteří zůstávají doma a starají se o rodinu, zaslouží velké uznání, protože je to pro ně velmi těžké.“

Těší tě, když se k tobě hlásí fanoušci na veřejných místech?
„Ano, vůbec mi to nevadí. Vždy jsem velmi rád, když mě někdo pozná. Mám docela obyčejnou tvář. Spousta lidí si mě vůbec nepovšimne. Myslím i v country music. Občas mi vyhovuje, že mohu zůstat v anonymitě. Ale když mě někdo pozná a požádá o autogram, vždy to velmi potěší. Je dobrý pocit vědět, že někomu na vás stále záleží. Je to velká výsada strávit 55 let děláním něčeho, co milujete, co je vaším koníčkem a světlem vašeho života. Občas se mě lidé ptají, kdy půjdu do penze a já jim říkám: 'Do penze? A z čeho?'. Já nemám žádnou práci, je to zábava. Skončím, až když mě Pán povolá k sobě.“

Jak jsi přišel ke své přezdívce Velvyslanec country hudby?
„Myslím, že všechno začalo právě Jiřím Brabcem. Byl jsem na návštěvě v Československu v březnu 1974. Nikdy předtím jsem ve východní Evropě nebyl. Bylo to ještě v době železné opony a Rusové byli stále v Praze. Pro Jiřího bylo velice těžké, aby pro mě získal povolení a já mohl přijet. Pozval mě, abych vystoupil s jeho kapelou v pražské Sportovní hale. Byl ke mě velice milý a seznámil mě s lidmi ze Supraphonu. Nahráli jsme spolu album a natočili několik televizních pořadů. Jiří byl také mnohokrát v Nashvillu, aby vystoupil v Grand Ole Opry. Měl hodně přátel zde v Country Music Association. Byl velmi laskavý a představil mě východní Evropě. A byla to rovněž Jiřího zásluha, že jsem byl na jaře 1974 ve východní Evropě, když se lidé na americké ambasádě v Moskvě doslechli, že jsem zrovna v Praze. Pozvali mě do Moskvy, abych uspořádal několik koncertů pro studenty na moskevské univerzitě. Tímto způsobem jsem zahájil své mezinárodní aktivity - návštěvou Prahy, která vedla k návštěvě Moskvy. Později jsem byl pozván do Varšavy v Polsku, abych nahrál pár písní a vystoupil v jejich televizním pořadu. Jsem rád, že spolu takto hovoříme, protože bych chtěl uvést, že to bylo díky mému drahému příteli Jiřímu a jeho rodině, kteří mi umožnili přijet do východní Evropy a já tak mohl rozvinout svoji mezinárodní kariéru. Velice mi Jiří Brabec chybí. Miloval jsem ho jako člověka a jsem velmi smutný, že již není mezi námi. Jsem si jistý, že je teď v country nebi. Můj syn napsal píseň 'We Will Meet Again' a já to také tak cítím. Pevně věřím, že se s Jiřím opět setkáme a jsem přesvědčen o tom, že tam nahoře hraje s nějakým hillbilly bandem. Ano, s Hankem Williamsem. Tímto bych chtěl bych poslat pozdrav Evě, Lucii a Filipovi Brabcovým. Chtěl bych jim popřát vše nejlepší a vzkázat jim, že mé srdce, myšlenky a modlitby jsou s nimi spolu se ztrátou Jiřího. Často na Jiřího vzpomínám, protože mě představil České republice, lidem v Čechách a otevřel mi dveře do východní Evropy. Velice jsem ho miloval a jsem mu nesmírně vděčný za vše, co pro mě udělal.“

Kdy jsi byl v Čechách naposledy?
„Je to již řada let, co jsem tam byl naposled. Naposledy jsem přijel navštívit Jiřího v roce 1993, abychom natočiili pár televizních pořadů. Rusové byli pryč, železná opona taky a lidé byli volní. Měli jste nového prezidenta a vše se obracelo k lepšímu. Když jsem přijel navštívit Jiřího a jeho televizi, Jiří mě vyzvedl na letišti v novém autě a pořád telefonoval z mobilního telefonu. Předtím takové věci mít nemohl. Řekl mi, 'Georgi, mám pro tebe skvělou zprávu!' Já jsem nevěděl, co tím myslí, tak jsem se ptal, co je to za zprávu. A Jiří řekl: 'Máme teď v Praze tři nové McDonaldy!' To byla ta skvělá zpráva. A Jiří tím byl opravdu nadšený, protože to bylo symbolem nové éry, svobody a všech těch báječných věcí, které byly tak dlouho nedostupné.“

Mohl bys něco říci o tvém spojení s jednotou bratrskou?
„Ano, jsem členem jednoty bratrské. Jak jistě víte, vše začalo na Moravě v okolí Brna. Členové jednoty bratrské byli původně následovníci Jana Husa, který byl upálen u kůlu v roce 1415. Byl reformátorem a dostal se do potíží s tehdejší církví, protože cítil, že lidé by se měli modlit přímo k Bohu a měli by mít bibli ve svém vlastním jazyce. Myslím, že tehdejší katolická církev z něho nebyla příliš nadšená. Mistr Hus byl rektorem pražské univerzity a pastorem Betlémské kaple. Byl upálen u kůlu za své názory a svoji víru. Mnoho jeho následovníků, lidí, kteří v něj věřili, bylo právě z Moravy. Utvořili skupinu nazvanou jednota bratrská (The Unity of Brethren). V latině je to Unitas Frantrum, v němčině Bruderkirche. Tito lidé založili novou církev a mnozí z nich byli po bitvě na Bílé hoře a během třicetileté války pronásledováni. Hodně jich bylo zabito a hodně uteklo ze země. Někteří odešli do Německa a nechali si říkat Moravané (The Moravians), protože pocházeli z Moravy. Moji předkové odešli do Ameriky se skupinou Moravanů. Moje rodina pochází ze Skotska. Jméno Hamilton je skotského původu. Zdá se, že moji předkové vstoupili do jednoty bratrské již ve Skotsku a emigrovali spolu s Moravany do Ameriky a nakonec se usadili v Severní Karolíně. Můj pradědeček, George Hamilton I., byl Moravan, člen jednoty bratrské. Měl skotské kořeny, ale patřil do jednoty bratrské. Já sám jsem v té církvi byl vychován. Stále dnes často koncertuji v kostelech jednoty bratrské po Americe a vždy si povídáme o staré zemi, Moravě a Brně. Vyprávím jim o své návštěvě v Praze a jak mě Jiří vzal do Betlémské kaple. Stále si to pamatuji – byla to Hálkova ulice č. 5 a biskupem byl Rudolf Ulrych. To je moje mateřská církev, tam patřím. Velice ji miluji a je to moje spojení s vaší zemí, protože jednota bratrská vznikla na Moravě, která je součástí České republiky.“

Představuje číslo IV v tvém jméně dlouhou tradici Georgů Hamiltonů v tvé rodině?
„Ano, můj pradědeček, dědeček a otec byli všichni Georgeové Hamiltonové a když jsem se narodil, byli všichni stále naživu. Myslím, že to bylo kvůli sociálnímu pojištění a daňovému úřadu, aby bylo jasné, o koho jde. Museli nás nějak rozlišit, a proto na můj rodný list napsali: 'Toto je George Hamilton IV.' Já sám jsem číslici IV nikdy nepoužíval, dokud jsem nepodepsal svou první nahrávací smlouvu. Řekli mi: 'Napiš sem celé své jméno', tak jsem napsal 'George Hamilton IV'. A ten muž se začal smát a řekl: 'To je přece praštěné jméno! George Hamilton IV! To chceš být country zpěvákem s takovým jménem?', ale pak se zamyslel a řekl: 'Ale víš co, já myslím, že to použijeme na desku, protože je to něco jiného.' Nakonec jsem byl rád, že to tak udělal, protože po pár letech jsem se dozvěděl o novém herci se jménem George Hamilton a díky té číslici IV nás aspoň lidé mohou rozeznat, kdo je kdo. Mám syna, který se jmenuje George Hamilton V. Je rovněž zpěvák a textař a také on se znal s Jiřím Brabcem. Když Jiří Brabec s dcerou Luckou přijeli do Nashvillu dělat nějaké natáčení pro svůj televizní pořad a já byl zrovna pryč na turné, George V provedl Jiřího a Lucku po městě a zařídil jim nějaká interview. Hodně cestuje po východní Evropě a Polsku a také strávil nějaký čas v Německu. George V má pětiletého syna, který se jmenuje George Hamilton VI. Neptej se mě ale na George VII, to již bude jeho problém.“ (smích)

Cestuješ stále po světě?
„Ano a zvláštní na tom je, že teď jsem vytíženější než kdykoli předtím. Je to již dlouhá doba, co jsem měl nějaký hit v rádiu. Zdá se, že když někdo dosáhne mého věku, lidé začnou uvažovat: „Radši ho pozveme na vystoupení, taky tady nemusí být věčně…“ A to je pro mě legrační. Dostávám více nabídek, než kolik stihnu vyřídit. To je další z důvodů, proč mohu být tak šťastný. Necítím se být přehlížený, protože lidé stále chodí na koncerty a moje cédéčka se stále prodávají. Před nedávnem jsem vydal nové gospelové album. Postupně jak stárnu, čím dál více se zabývám vážnějšími tématy, duchovní stránkou života a gospelem. Občas dělám akustické koncerty v malých kostelích a pokaždé zpívám nějaké moravské hymnusy a vyprávím lidem o jednotě bratrské a o jejím vzniku. Není tam žádná kapela, žádná zvuková aparatura, jen já s kytarou. Velice mě taková vystoupení baví, protože mohu velmi intimně komunikovat s diváky.“

Pozoruješ nějaké rozdílné přístupy ke country v různých částech světa?
„Zdá se, že country hudba je fenoménem především severní Evropy. Pozoruji to od České republiky a Německa směrem na sever. Country je velice populární v Norsku, Švédsku, Dánsku, Švýcarsku, Polsku, Skotsku, Irsku, Anglii, Velsu. Nejsem si tak úplně jistý Francií. Ve Francii rádi tančí line dance, ale obecně je tam populárnější rokenrol. Myslím, že country se jim líbí hlavně taková, která má hodně výrazný rytmus. Mám pocit, že country možná vznikla z lidové hudby severní Evropy. Do Ameriky přišla spolu s prvními emigranty. Zdá se, že Itálie, Španělsko a mnoho dalších zemí má svůj vlastní typ hudby. Jižní Amerika, Mexiko, mariachové, mexické balady… Nashvilský typ country hudby je populární převážně v severní části Evropy. Zde v Nashvillu je mnoho nových a skvělých talentů. Báječný je třeba Marty Stuart. Všichni tito mladí lidé, kteří píší nové písně a vydávají nová alba se zaměřují převážně na mladé publikum, což znamená, že country má velmi dobrou budoucnost.“

Děkuji za rozhovor.
Mgr. Petr Mečíř

Kontakt

Country club Halenkovice

countryclub.halenkovice@seznam.cz

Halenkovice 617, 763 63

Vyhledávání

Jak si znázornit všechny články na jednu stránku ?

Odrolujete až na spodní část stránky a klikněte na  "Všechny články"

Rychlá orientace na stránkách ?

Vpravo nahoře klikni na odkaz "mapa stránek"

Již jsme i na Facebooku, zařaďte se mezi naše přátele a zprostředkujte stránky i Vašim kamarádům 

Všimněte si možnosti chatovat při prohlížení webu, jak čti Zde

 

Country club Halenkovice - vaše brána do světa hudby, spuštěno 10. dubna 2010 ©

Tvorba www stránek zdarmaWebnode

Přístupy na web počítáme od 26. dubna 2010