Poslouchat country znamená žít country . . .

Festival Chvojení - Vysoké Chvojno - první část - pátek

07.07.2010 08:08

Na tento první ročník nového festivalu jsme Vás zvali s velkou nadějí, že se dle mého objeví festival, který bude zase více zaměřen na muziku a atmosféru s jejím posloucháním a vnímáním a méně orientován na skutečnost, že se účastníci na festival přijeli hlavně bavit.

Pokud se Vám v hlavě právě teď zrodila otázka - co je to za blbost - není to jedno a totéž ?, tak vězte že není. Mohu mluvit z vlastní zkušenosti, která hodně pamatuje, co bylo dříve, jak se věci vyvíjely a s čím se setkávám na festivalech dnes.

Abych ještě lépe uvedl vše na pravou míru, zde malý příklad. Řada menších festivalů je dneska umístěna ke stolům a lavicím, zpravidla vše umístěno pod pivní stany. Má to výhodu tu, že návštěvníci na sebe vidí, když sprchne a zrovna nepadají tuny vody, jsou relativně v suchu. Na stůl mohou položit pivečko, či jiné pití a jiné laskominy, většinou dovezené z domu. Pak se baví a smějí, vzpomínají na to či ono a sem tam zalétnou k podiu, kdo že to vlastně hraje. Jo už vím. A hráli již tohle a nebo jsme to propásli ? - ano dneska běžná realita a to u lidí, kteří jezdí po akcích hodně.

A nebo jiný příklad, přijede parta lidí, o kterých vím, že tuto muziku mají v krvi, zakoupí vstupenky a pak sednou na lavičky, lehnou na mez a zase si vykládají, poslouchají a konzumují. Kdo kdy bude hrát je v celku moc nezajímá, hlavně že se něco děje a muzika se pěkně poslouchá. Dal jsem svým 8 piv a tak frčíme domů či odcházíme jinam. Že ještě nehráli hlavní tahouni festivalu ? A to je jedno, my se bavili dobře.

A nakonec  . . .  sedíte a vedle Vás či za Vámi si dvě dámy (ale i dívky) vykládají způsobem, že za hodinu znáte nemoci všech jejich známých, drby o lidech, které neznáte vůbec atd. a když je požádáte o to, že pokud je hudební produkce nezajímá, ať se jdou proboha bavit dozadu, kde nikoho neruší, tak v lepším případě na chvíli stichnou a v horším Vás pošlou do míst, kam chodíme každý sám . . .

A nebo máte za sebou skupinu 6 - 8 lidiček, kde se nalévá dle vzoru Míši Leichta  . . .  tak nalejvej ať vím, kam může víno dozrát . . . a ve finále neslyšíte nic do té doby, než se tato hlučící a bavící se skupinka nerozhodne nevybitou energii uvolnit na betonové ploše pod podiem, kde potom zcela mimo rytmus skotačí. Je mnohdy zvláštní vidět tančící na muziku, která k tančení nebyla a není určena.

To vše je dneska realita festivalů a to píši jen o těch folkovo - multižánrových. Ty rockové a jiné tvrďárny jsou na tom mnohem hůře, tam lidi jen tancují a póry těla vnímají dunivý rytmus, melodie a text jde mimo jejich realitu.

Proto snaha vrátit na festival spíše pozorné poslouchání a větší sounáležitost posluchačů s muzikanty a kapelami na podiu jsem více, než vítal. O takovou snahu se pokusil první ročník festivalu Chvojení ve Velkém Chvojně.

Na tento festival jsem Vás upozorňoval několikrát, nakonec jsem se na něj sám nedostal, tak tedy alespoň přináším reportáž Jany Štěpánkové, která vyšla na Folk Time.

cituji . . . .

„Co ty tady?,“ zeptal se mě moderátor sobotního bloku Folkového Chvojení František Mifek. „Ani nevím, Troníček ze mě udělal novináře. Přišla jsem k tomu jak slepá k houslím…“ – tak by se dalo shrnout a obhájit, jak jsem se dostala k sepsání dojmologie-reportáže z ojedinělého festivalu Folkové Chvojení, který se uskutečnil 18. – 19. června ve Vysokém Chvojnu.

Ojedinělého z několika důvodů. Ve východních Čechách je co se týče žánru svého druhu v podstatě jedinou akcí, která je tu pořádána, a také z důvodu toho, že Chvojení se vyhýbá křepčení pod pódiem a paření bez zájmu, o čem se zpívá, a vrací se k poslouchání a ke společnému zpívání, kterým byl proslulý např. tehdejší Svojšický slunovrat (já ho bohužel nepamatuji.). Už komorní prostředí uprostřed lesa v malém amfiteátru (cca 1000 lidí) slibovalo vřelou, přátelskou, téměř rodinnou atmosféru.

Možná si pokládáte otázku, proč zrovna Vysoké Chvojno? Jak na tento zapadlý „amfík“ pořadatelé Ivan Kurtev, Vít Troníček a Jaroslav Moravec přišli? Od Víti jsem se dozvěděla, že kdysi, když se stěhoval Svojšický slunovrat, objevil Vysoké Chvojno Michal Jupp Konečný, ale pro tak zaběhnutou akci mu připadal amfiteátr v arboretu malý. Víťovi ale uvízl v podvědomí, ač v arboretu nikdy nebyl, a když s ostatními pořadateli hledali místo pro festival, areál ve Vysokém Chvojnu jim učaroval. Představte si stromy, stromy, stromy, jírovce a pod jejich spadaným listím pódium a hlediště ve stráni s výhledem na pár kilometrů vzdálené Holice. Svou myšlenkou právě do tohohle místa festival výborně zapadl.

Bylo trochu obtížné se na Chvojení dostat. Zvlášť v sobotu. Autobusů do Vysokého Chvojna jezdí poskrovnu. Z nejbližších Holic vede turistická stezka lesem, na které však místy zapadnete po kotníky do bahna a v jednom místě musíte přebrodit potok, jak jsem si zkusila na vlastní kůži. Na tom ale má nejspíš vinu letošní vrtkavé počasí…

O víkendu, kdy se ve Chvojně zpívalo, mohlo být počasí trochu teplejší, ale trakaře naštěstí z nebe nepadaly, takže za oblačno až polojasno s teplotami kolem 16°C a deštěm v noci z pátku na sobotu jsme byli vděční. V propozicích účinkujících stálo: „A ať pojedete odkudkoliv, vezměte s sebou fajn počasí, jo?“ Vypadá to tedy, že někteří z nás už konečně umí poručit větru a dešti.
V pátek mě mile překvapili domorodci z Vysokého Chvojna, kteří při sebemenším tápavém pohledu cizince mu hrdě a s úsměvem ukazovali, kudy že se na Chvojení dostane, však i tak byla cesta dobře značena.

Za zajímavý nápad pokládám tištěný zpěvník „Chvojník“, který každý návštěvník Chvojení při vchodu dostal. Zpěvník posílil snahu pořadatelů rozezpívat hlediště i u kapel, které zatím možná ne všichni znají, byl totiž poskládán z písní účinkujících.
Páteční podvečer a večer měl moderování na starosti Václav Souček, kterého zajisté znáte z Českého rozhlasu, nebo jako konferenciéra hradecké kapely Lokálka. Občas jsem musela hledat, kde se Václav při moderování nachází, protože chvílemi seděl v hledišti a stál i na terase chaty vedle pódia. Bylo to hezké ozvláštnění.

Páteční program odstartovala kapela Modrá nota hrající své písně s texty zpěváka a kytaristy Rosti Bartoně i písně převzaté, např. Kristus z plastiku. Modrá nota diváky naladila a navodila pohodovou atmosféru, přestože výše zmiňovaný Rosťa Bartoň měl zlomené předloktí a kytaru proto za něj vzal Ivan Dojčák. Ke konci jejich vystoupení začal mezi lidmi a posléze i po pódiu běhat dlouhosrstý jezevčík. Znalci hudebních psů v něm poznali Bobše Stráníka.

I.C.Q z Ostravy zmenšil počet členů na tři. Před dvěma lety jsem je viděla ve vícečlenné sestavě a moc mě – přiznávám – nenadchli. O to jsem byla překvapenější na Chvojení. Chytlavé melodie zaváněly jižními rytmy, místy i tvrdšími motivy a dokreslovaly je snadno zapamatovatelné texty rozverné (píseň Příroda, kterou obsahoval i zpěvník, zahráli dokonce v tmavých brýlích) i s vážnější tématikou.

Madalen – příští rok už dvacetiletá kapela, jestli dobře počítám – asi netřeba výrazně představovat. Tři ženské hlasy, basa, kytara, případně dvě, a mandolína. Asi jako první rozezpívali publikum písní Měla vlasy samou loknu. Zaujala mě píseň Kostky hodím na tvůj stůl.

Stráníky uvedl už jezevčík Bobeš. Míra Ošanec nezapomněl podotknout, že Stráníci už nejsou z Litvínova, že se přestěhovali do Oseka a úvod: „Vystoupí Stráníci, Míra Ošanec a Feďa (Petr Opočenský)“ není správný. Ve skutečnosti vystoupí Míra Ošanec jako samostatná jednotka, Feďa jako samostatná jednotka, Bobeš… a pak teprve Stráníci. Mimochodem Bobeš pořád chodil a prohlížel si tváře lidí, až se nakonec unavil a schoulil se do klubíčka mezi bedny odposlechů. Nevím, jestli jsem to už někam nenapsala a možná se opakuju, ale pokaždé, když Stráníky a jejich samostatné jednotky poslouchám, se do mě vlévá klid a pohoda. Šíří kolem sebe pozitivní energii, jak to umí málokdo, a jejich písně často na známé melodie si ráda broukám.

S Žambochy mám problém, který mají i mnozí jiní. Po jejich vystoupení mám jakožto kytarista chuť zahodit kytaru, protože takové alotrie, jaké s ní dělá Honza Žamboch, mi berou veškeré sebevědomí.. Naživo jsem je naposledy slyšela asi před třemi lety v komorním prostředí. Na Chvojení jsem se přistihla, že občas koukám s otevřenou pusou. Byl to neuvěřitelný nářez. Stáňa Žambochová lítala po pódiu a přilehlém okolí s akordeonem, až jsem měla pocit, že ho slyším ze všech stran. A umíte si představit píseň O znakoplavkách v punkové úpravě? Opravdu to jde, a jak by řekli -náctiletí – Je to hustý! – A co takhle těhotenský test v podobě písně? Taky byl. A něco pro labužníky češtináře a chemikáře? Nové chemické sloučeniny! Jura Nedavaška svými malými dechovkovými bicími, jak pravil před vystoupením, vše jen dokreslil. Podívaná pro uši i oči.

Dalším účinkujícím měla být Věra Martinová a Jamie Marshall. Jenže Věru potkaly pár dnů před Chvojením zdravotní potíže, které jí znemožnily vystupování. Obojí mrzí určitě nejen mě. Přeji tedy aspoň touto cestou Věře mnoho sil a brzké uzdravení!

Věřino místo zastoupily v plném nasazení Schovanky. Na scéně jsou už 39 let a jejich obsazením prošlo několik desítek zpěvaček (i Věra Martinová). Byla jsem na ně zvědavá… Jejich vystoupení byla neuvěřitelná show, řekla bych mnohdy až moc velká na zdejší atmosféru. Chvíli jsem pozorovala lidi, jak se baví, ale přesto jsem se nezbavila dojmu, že Schovanky se vymykají původnímu záměru festivalu, o kterém jsem psala na začátku. I písně, které hrály, mě překvapily. Objevovaly se mezi nimi evergreeny od Michala Tučného a myslím, že i Plavců. Statistiku jsem si nedělala, ale řekla bych, že převyšovaly ty původní od Schovanek. Trochu mi bylo líto Žalmana, že má následovat po Schovankách, které hlediště až moc rozjančily.

Žalman a spol. zakončoval oficiální část pátečního programu. Vsadili na osvědčené starší písně, které celý amfiteátr zpíval s nimi. Tak se do lesů nesla Rána v trávě, Divokej horskej tymián, Vojanda a do stromů se zařezával hlas Jindřišky Brožové zvlášť u Sejdeme se k ránu, Ho ho watanay a Holky od koní. Přidávalo se. A přidávalo se i na forbíně lidem blíž.

Pár minut po závěru se rozpršelo. Hlouček asi třiceti lidí se ještě shromáždil nad hledištěm pod přístřeškem kolem Víti Troníčka, Stráníků, Fedi a dalších (byla tma jak v ranci a ostatní tváře se mi nepodařilo identifikovat.) a hrálo se až do pozdně nočních a časně ranních hodin. Páteční večer se tak sloučil se sobotním dnem.

 

 

Kontakt

Country club Halenkovice

countryclub.halenkovice@seznam.cz

Halenkovice 617, 763 63

Vyhledávání

Jak si znázornit všechny články na jednu stránku ?

Odrolujete až na spodní část stránky a klikněte na  "Všechny články"

Rychlá orientace na stránkách ?

Vpravo nahoře klikni na odkaz "mapa stránek"

Již jsme i na Facebooku, zařaďte se mezi naše přátele a zprostředkujte stránky i Vašim kamarádům 

Všimněte si možnosti chatovat při prohlížení webu, jak čti Zde

 

Country club Halenkovice - vaše brána do světa hudby, spuštěno 10. dubna 2010 ©

Tvorba www stránek zdarmaWebnode

Přístupy na web počítáme od 26. dubna 2010