Poslouchat country znamená žít country . . .

Country Vojtěchov - reportáž více než vydařená

24.07.2010 18:58

Letos jsem se do Vojtěchova na tradiční Country Vojtěchov, který je vždy dvoudení smrští  krásné muziky, která je mne osobně asi nejbližší, nedostal.

Loni nás v sobotu spláchl déšť a vichr, vedle krásných dojmů jsme si dovezli domů zablácené boty a oblečení, spacáky a stany a především spoustu hřibů, které se ve Vojtěchově loni nehledaly ale sbírali téměř všude.

Jak to bylo letos s hřibama nevím, počasí, jak se z reportáže dozvíte opět zaúřadovalo v dramaturgii festivalu, co se dělo na podiu, za ním v zákulisí, před podiem i v hospodě U Mohykána, to vám sdělí člověk k tomu přímo stvořený, neb jeho pohled není jen pohled řadového účastníka a posluchače festivalu, ale pohled znalce a člověka zasvěceného do žánru, člověka znající tuto muziku velmi dobře, včetně všech interpretrů . . . 

K jeho "povzdechu" nad tím, zdali má vůbec smysl reportáž psát po páté za sebou jen dokládám  . . .  ano má, je třeba připomínat a vyzdvihovat to dobré, byť se člověk mnohdy opakuje (ale kdo si pamatuje loňskou reportáž a nebo hnidopišsky srovnává, co bylo napsáno loni a co letos) a pak reportáž je především pro ty, co nebyli, ať proto, že jim to pracovní či životní situace neumožnila a nebo dali přednost jiné akci. Pak zasvěcená reportáž, která není jen výčtem účinkujících a popisem kolik stálo pivo je vždy přínosem.

Ale dále již předávám slovo panu Milanovi a přináším jeho pohled na Country Vojtěchov tak, jak jej umístil na svém mateřskénm webu www.bgcz.net

cituji  . . .

Cestou na letošní ročník jsem řešil dilema, zda psát či ne už popáté reportáž z této akce. Není snadné posuzovat tradičně kvalitní festival tolikrát po sobě a neopakovat se. Mnohé by pak mohlo vyznít jako klišé. Ale zasáhla síla přírody a stalo se, co dosud ne. Tím se 11. ročník festivalu stal svým způsobem jiný, než byly ty předešlé…

Podle pamětníka a hlavního organizátora akce Břeti Hrdy byl v celé historii festivalu pouze jeden ročník, kdy od pátečního večera do nedělního dopoledne nepršelo. Jinak vždy byla nějaká bouřka nebo deštík. S výjimkou prvního, druhého, desátého a jedenáctého ročníku však nikdy déšť nezasáhl do programu a pršelo buď pozdě v noci nebo brzy ráno. O desátém ročníku jsem psal před rokem. Pršelo tehdy fest, ale i tak se odehrálo vše, jak mělo, včetně tradičního popůlnočního country bálu. Ne tak letos. Poprvé za dlouhá léta nekončila produkce až ve tři hodiny nedělního rána, ale již v sobotu kolem desáté v noci. Ale to předbíhám…

Na festival jsem dojel až v sobotu, nicméně od kluků z Taverny a Minaretu vím, že páteční program (16. 7. 2010) proběhl podle plánu, včetně hlubokonoční produkce, jamů a všeho, co k nim patří. Publika bylo v pátek tradičně hodně, areál byl zaplněný a kapely Fiddle Dedee, Dobro, Náhoda a Zbořec rozhodně nehrály před poloprázdným hledištěm, respektive plochou pro tance chtivé.

Co bylo v pátek úmorné, to bylo vedro. Jeden z mých dědů vždycky říkával „z tepla se ještě nikomu nic nestalo…“, ovšem určitě neměl na mysli tropická horka, která působí dost únavně. RaCeK z Minaretu si pak stěžoval na hojnost komárů, kteří byli v pátek v noci dost dotěrní. To mě trochu překvapilo, osobně jsem se na předchozích ročnících s tímto nesympatickým hmyzem nesetkal. Komáři tam prostě dřív nebyli… Každopádně pátek jako rozjezdový den byl fajn a diváci i muzikanti neměli důvod k jakékoli nespokojenosti. Tradiční pohoda.

V sobotu dopoledne, a to byla dramaturgická novinka, vystoupily dvě brněnské kapely N.G. Band a Early Times a po nich nadějná pražská The Bee Line, která se přibližně před dvěma roky údajně spontánně vytvořila z účastníků otevřených jamů U Supa. Tyto kapely jsem nestihl, a tak by nebylo správné jejich vystoupení komentovat. Trochu mě to mrzelo, protože jsem ani jednu z nich dosud na scéně neslyšel, ale snad budu mít příležitost někdy později. Každopádně jako oživení festivalu a na druhou stranu příležitost pro méně známé kapely zahrát si na prestižním festivalu tuto změnu oceňuji, i když patrně dopoledne areál ještě moc plný nebyl, takže efekt pro muzikanty těchto tří skupin asi nebyl až tak silný… Sobotní program potom pokračoval od jedné hodiny kapelou Soft & Easy (ale ani tu nemohu bohužel blíže zmínit, neboť dopravní spojení z Brna na Vojtěchov není v sobotu nejlepší a zaregistroval jsem jen část její produkce).

Soft & Easy na pódiu vystřídal litovelský A. M. Úlet. Kapela není žádným nováčkem, existuje (s přestávkou) už šestnáct let, na kontě má osm hudebních nosičů (včetně několika DVD) a řadu úspěchů. V jejím vystoupení jsem zřetelně vnímal sehranost, jistotu a také jistou nadžánrovost. Myslím, že označovat ji pouze za folk-rockovou je neuctivé ke všem ostatním hudebním vlivům, které v její tvorbě i projevu rezonují. Kromě jiného mne potěšila zajímavou interpretací tradicionálu Wayfaring Strangers. Zase po delší době jsem nemusel poslouchat otrocky kopírovanou aranž této skladby z desky Roses In The Snow zpěvačky Emmylou Harris, ke které tak často sahají ostatní české kapely, včetně těch nejlepších. Zároveň to byl v podání A. M. Úletu důkaz, že i tak ortodoxně známá a prastará skladba se dá bez ohledu na četnost jiných cover verzí udělat trošku jinak. To platí pochopitelně o jakékoli písničce…

I když podle informací na webu a plakátech bylo pořadí účinkujících kapel sobotního odpoledne jiné, z objektivních důvodů se vlastně hned od začátku projevila nutnost improvizace a původní sled kapel se změnil. V podstatě i již zmíněný A. M. Úlet vystoupil dříve, než podle plánu měl. Chci ale zdůraznit, že všechny změny se dotkly víceméně jen účinkujících. Divákům se dostávalo muziky v plných doušcích, ale jen v jiném pořadí a nebyli (alespoň odpoledne a večer) o nic ochuzeni. Pořadatelé tyto improvizace zvládli vcelku bezproblémově a věřím, že i případné problémy pro nachystané kapely byly překonatelné a nebyly chápány jako nějaká újma. Ostatně u převážné většiny přítomných hudebníků by mě překvapilo, kdyby to tak nebylo.

Po A. M. Úletu následující Svaťa Kotas Band se objevil na scéně v částečně novém obsazení, díky čemuž se poněkud zjemnil projev této formace (ubyly bicí, housle a na postu mandolinisty se namísto hostujícího Martina Krajíčka objevil Jaroslav Mikl). Kontrabasistka, ale především ústřední zpěvačka kapely Lenka Voříšková se ve svém projevu neustále zlepšuje a trend celého bandu míří do oblastí crossoverové muziky na bázi bluegrassu a folku, tedy k něčemu podobnému, co v zahraničí hraje více různých formací, z těch nejznámějších například i moji oblíbení The Salamander Crossing, Biscuit Burners, eventuálně aljašská The Bearfoot. S kvalitními českými texty z dílny kytaristy Tomáše Vojtka a celkovou kompozicí je mi současná hudba SK Bandu blízká. Ale obecně každý kvalitní úkrok od osy tradičního bluegrassu je mi milý a mnohobarevnost zajímavé muziky vycházející z bluegrassu u nás i v sousedním Slovensku vnímám jako cestu vpřed.

Odpoledne se zatáhlo a počasí se stalo únosnějším a teplo snesitelnějším. V daném okamžiku to bylo pozitivní, obzvlášť když zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se později měl připojit déšť nebo meteorology předpovídané bouřky a prudký vítr.

Na Karel Zich Revival, který na scéně nahradil SK Band, se zjevně těšila velká většina přítomných. Produkce této vitální kapely z Valašského Meziříčí mne znovu utvrdila v tom, že nic z toho, co jsem o nich napsal v reportáži z loňského Vojtěchova, nebylo nadsazené. Spíš naopak, možná jsem měl chválit ještě o něco víc… Při známých písničkách Karla Zicha v naprosto věrném provedení, zahraných s perfektním drajvem a nasazením všech muzikantů se pod pódiem vyřádil asi největší počet tančících návštěvníků během tohoto ročníku. Na všech bylo vidět, že se skvěle baví, a o tom to asi na vojtěchovském festivalu je nejvíc.

Zhruba před pátou hodinou začal na pódiu svoje strhující vystoupení slánský Minaret. Psal jsem každý rok o tom, že projev skupiny je rok od roku vytříbenější, vyhranější a profesionálnější. Pokud to nyní shrnu do jedné věty, z kapely, která pro mne ještě v roce 2005 byla ve Vojtěchově víceméně velkou neznámou a která tehdy vlastní produkci označovala za „cosi jako bluegrass“, se stal na české scéně hudební dravec, progresivní muzikální těleso, které může být ozdobou jakéhokoli bluegrassového i multižánrového festivalu. Nemluvě o samostatných koncertech… „Cosi jako bluegrass“ byla samozřejmě už tehdy před pěti lety nadsázka, každému totiž bylo už po prvních tónech zřejmé, že to bluegrass, respektive newgrass je, i když pochopitelně (a pro mě osobně velmi potěšitelně) za hranicemi toho, na co je český posluchač zvyklý u kapel podobajících se svojí hudbou jedna druhé jako vejce vejci.

Country Vojtěchov byl navíc letos pro Minaret svým způsobem výjimečnější než jindy, protože se zde poprvé křtilo čerstvě vydané CD s názvem „Minaret 2“. Čtyři kmotři, hlavní pořadatel festivalu Břeťa Hrda, kapelník Taverny Leoš Koudelka a za portál BGCZ.net Pavel Suldovský a moje maličkost, tak sice zhruba v půlce produkce vystoupení narušili, ale láhev Jacka se prostě na scéně neotvírá pokaždé a pro mne to bylo svým způsobem novum (piju jinou značku). Takže díky za novou zkušenost. Desce samozřejmě přeji ještě jednou osobně úspěch, rozhodně si to zaslouží, je na ní hezky zpracovaný a hudebně zajímavý materiál (na recenzi si počkejte po prázdninách).

Asi nejvíc mě překvapila po Minaretu následující slovenská kapela Neznámi, kabinetní ukázka vrcholného country-rocku opepřeného pětistrunným banjem Romana Áče. Skupinu jsem do letošního vojtěchovského festivalu na žádné scéně neslyšel, přestože existuje už od léta 1999, zaznamenala řadu úspěchů a hrála na nespočetných akcích. Měl jsem její název v podvědomí, to ano, ale kupodivu, nějak jsme se dosud míjeli, což je především moje škoda. Dobrá country se u nás ve střední Evropě neslyší často a moc podobných protipólů pro ni na Slovensku, ale ani v Česku není. Celkový projev formace je nádherně živočišný, kde má být razantní a dynamický, tam je, kde lyrický, tam také, prostě nepostrádá ve svém repertoáru i projevu nic z toho, co je pro tento hudební styl typické a nosné. Neznámi vydali vloni pětitrackové CD, pokud se k němu někde natrefíte a nejste ortodoxními příznivci výhradně tradičního bluegrassu, pak neváhejte, stojí za to ho slyšet. Co se týče mě, já si kdykoli tuto kapelu rád znovu poslechnu naživo na nějaké další akci.

Kde je Roman Áč se svým banjem, tam není nouze o kvalitní muziku, a tam také zpravidla nechybí další významný hudební projekt, kapela GrassCountry. Výjimkou nebyla ani scéna letošního festivalu ve Vojtěchově, kde se tato skupina objevila bezprostředně po produkci Neznámych. Nebudu zastírat, že GrassCountry patří k mým oblíbeným formacím z regionu na východ od řeky Moravy, je to dlouhodobě kapela profesionálů ve výborné kondici a téměř každoročně přichází s někým novým ve svém stabilním obsazení. Letos jsem tak měl poprvé možnost poslechnout si tuto stálici na poli progresivního slovenského bluegrassu s kytaristou Vlado Križanem (jeho bratr Boris nedávno vydal sólové album, jehož recenzi si můžete na BGCZ.net přečíst), ale především s pěvecky naprosto úžasnou a výraznou osobností – zpěvačkou Natálkou Mikuškovou. Před projevem současné konstelace GrassCountry hluboce smekám pomyslný klobouk (v mém případě tedy spíš letitou riflovou čepici) a pokud kapela v dohledné době dokončí rozpracované nahrávky a vydá ať již plánované demo nebo kompletní řadovku (já bych se sobecky za sebe i za další fanoušky této formace přikláněl spíše k plnohodnotnému albu), budu se těšit!

Přišla doba, na kterou čekala prostějovská Taverna, přišla doba, na kterou se těšila většina přítomných diváků. Protože tato formace je ve zdejším regionu velmi známá a oblíbená, festival ve Vojtěchově nejen že spolupořádá, ale bytostně k němu patří. To, co jsem napsal o něco výš ke kapele Minaret, platí i o Taverně. Za ty roky, co kapelu znám, má její projev neustále se zlepšující tendenci, pódiovou jistotu, projev… a také už částečně revitalizovaný repertoár. Většina povrchních posluchačů si tuto stálici české bluegrassové scény permanentně spojuje výhradně s repertoárem New Grass Revival, ale to už dávno není pravdou. Kapela hraje pestrou kolekci skladeb z různých zdrojů, vkládá do nich mnohem více vlastních invencí než dříve a stejně jako Minaret i ona může zaujmout a potěšit na jakékoli z řady akcí kdekoli u nás. Nenechejte si Tavernu ujít, ať bude hrát kdekoli.

Kromě muziky však kluci z Taverny obrazně řečeno přinesli do areálu festivalu to, čeho se všichni trochu obávali. Bouřku a déšť. Takže tradiční tanečky příznivců Taverny pod pódiem se letos bohužel nekonaly. Bouřka však netrvala dlouho, dokonce to nějaký čas vypadalo, že je definitivně po dešti, a tak nebyl důvod ochudit všechny natěšené návštěvníky o hlavní bod programu, toužebně očekávanou kapelu Cop. Kluci z Plzně už měli ten den jedno festivalové vystoupení za sebou, přesto na nich nebyla znát ani únava z horka, ani z cestování, ani to, že by jim rozmary počasí měly vystoupení nějakým způsobem znepříjemňovat. Nastoupili na scénu, pozdravili se s lidmi pod pódiem i dále v hledišti a naprosto s nadhledem a profesionálním šarmem odehráli to, na co jsou fanoušci kapely, ať vystupuje kde chce, nadstandardně zvyklí. Cop byl ozdobou večera a určitou satisfakcí pro diváky, kteří si kapelu ze stejných kalamitních důvodů nemohli poslechnout na minulém ročníku. Naneštěstí během jejich produkce bez varování někdo nahoře otevřel stavidla a s nebe se spustil další dešťový příval, tentokrát už bez blesků a větru, ale o to vydatnější.

Za jiných okolností by byl večerní déšť vysvobozením ze zajetí mučivých veder uplynulých čtrnácti dní. Pro festival, byť má řešenou takzvanou „mokrou variantu“, znamená příval vody téměř vždy problém. Po vystoupení Copu, který se tak stal poslední tečkou letošního ročníku, se začala situace stávat neúnosnou a jediným správným řešením bylo produkci ukončit. Bolestné to bylo zejména pro další tři skupiny, Album, Vodopád a bálovou kapelu Country Expres, které čekaly v areálu na svůj čas už delší dobu a navíc, Album i Vodopád shodou okolností přijely z největších dálek (Chomutov a slovenské Brezno). Ale jsou věci neovlivnitelné lidskou vůlí, a ty se prostě někdy stanou. Rozmary počasí takovými věcmi vis major jsou. Přesto byla hudební nadílka pro zúčastněné publikum i tak více než bohatá, posluchači i tanečníci si dostatečně přišli na své, takže celkově byl Country Vojtěchov opět povedeným festivalem a budeme se těšit na další ročník. V tomto místě se sluší poděkovat provozovatelům hospody U posledního Mohykána, že tentokrát nezavřeli striktně své dveře hned po půlnoci, ale až k ránu. Neboť i když festival pro publikum formálně skončil, bluegrassoví muzikanti nechodí spávat před třetí ráno a chtějí si ještě trošku zapikovat, kdyby si měli prsty ubrousit...

Nakonec si neodpustím pár shrnujících poznámek. Především obdiv celému zvukařskému týmu Jirky Elgera, který nejen že všechny po dobu dvou dní neúnavně zásoboval naprosto vynikajícím zvukem, ale vydržel s klidem zvučit ještě sobotní poslední dvě kapely bez ohledu na neuvěřitelné vodní přívaly (nevím, jak je to možné, ale během chvilky stálo pět centimetrů vody dokonce i na dřevěném mostku přes potok). Myslím, že nejen diváci, ale především všichni účinkující vděčí této zvukařské partě za mnoho a vím, že si to uvědomují. Osobně jsem se nesetkal nikdy s tím, že by zvuk realizovaný tímto týmem nebyl té nejlepší kvality. Díky za všechny.

Na druhou stranu se přimlouvám za to, aby odborníci z řad pořadatelů vojtěchovského festivalu zrekonstruovali do příštího ročníku elektrický rozvaděč pro hudební scénu tak, aby vyhovoval jak platným normám, tak požadovanému příkonu pro bezproblémový zvuk i osvětlení scény. Všichni, kterých se to týká, rozumí, podrobnosti není třeba uvádět.

Obdivuji (jako každoročně) všechny obsluhující potravinových bud, kteří byli standardně příjemně naladěni, netvořily se fronty, pití a jídlo v hojném množství bylo průběžně doplňováno a je mi jasné, že si v tropickém horku pátku a části soboty sáhli na samé dno. Přesto to na nich nebylo znát. Obzvláštní poděkování jim pak patří za česnečku, kávu a další občerstvení, které u nich bylo k dispozici pro všechny, co vytrvali do nedělního rána.

Protože jsem odjížděl až v neděli odpoledne (to už naštěstí bylo po dešti, i když zataženo), měl jsem možnost sledovat cvrkot desítek místních v areálu festivalu, kteří likvidovali obsah barelů na odpadky, nakládali lavičky, stoly, velké slunečníky a především konstrukce dvou mohutných nepromokavých stanů, které byly velkým pozitivem, ať už jako ochrana před sluncem či později deštěm. Každý jakoby dopředu věděl, čeho se má chopit, jaká je jeho práce, co se od něj čeká. Díky tomu by za dvě hodiny nikdo nepoznal, že den předtím se zde pohybovaly, pily, jedly, zpívaly a tančily stovky a stovky lidí…

Milan J. Kalinics, Brno, 24. července 2010

 

Kontakt

Country club Halenkovice

countryclub.halenkovice@seznam.cz

Halenkovice 617, 763 63

Vyhledávání

Jak si znázornit všechny články na jednu stránku ?

Odrolujete až na spodní část stránky a klikněte na  "Všechny články"

Rychlá orientace na stránkách ?

Vpravo nahoře klikni na odkaz "mapa stránek"

Již jsme i na Facebooku, zařaďte se mezi naše přátele a zprostředkujte stránky i Vašim kamarádům 

Všimněte si možnosti chatovat při prohlížení webu, jak čti Zde

 

Country club Halenkovice - vaše brána do světa hudby, spuštěno 10. dubna 2010 ©

Tvorba www stránek zdarmaWebnode

Přístupy na web počítáme od 26. dubna 2010